Včerejší volby mi daly možnost rozšířit si obzory. Ne, neboj se, nebudu dneska psát o tom, že jsem zklamaný a že příští roky budou pro Česko náročné, od toho jsou jiná místa a portály. Co mě ale oslovilo, byla historicky první možnost korespondenční volby zahraničních voličů. Zaujala mě myšlenka, jaké to je žít mezi dvěma světy. Žít život, skutečný vysněný život, kdesi v zahraničí a přitom být něžně poután pupeční šňůrou své minulosti. Vím, jaké to je stát mezi dvěma světy. Šel jsem po cestě stát se „expatem“ a jen díky shodě jistých okolností se tak nestalo.
Dva světy
Žít mezi dvěma světy je vždycky vyčerpávající. A nemluvím jen o světech oddělených vzdáleností, těch, na jejichž překlenutí potřebuješ letadlo. Stačí i světy oddělené například sakem v práci nebo dresem ve sportu. Zrovna tak, jak jedním světem může být dům v Japonsku a druhým světem rodná chalupa na Šumavě, zrovna tak může být jedním světem prosklená kancelář s pečlivě upravenou kravatou a tím druhým ošoupané křeslo v teplém domově.
Jedna část tebe vždycky zůstane tam, druhá se snaží fungovat tady. Každý den přepínáš mezi jazyky, hodnotami, dovednostmi, rytmy. A není to o tom, že to tam nebo tady je špatně, že tě to nebaví. Jen ten tichý pocit, že zapomínáš, kým vlastně jsi.
Nestabilní poloha rovnovážná
Jak dlouho se ti to daří? Balancovat na ostří nože? Jak dlouho dokážeš držet balanc mezi dvěma světy, tedy mezi tam a tady? Než přijde únava. Každý z nás přirozeně hledá způsob, jak se mezi těmi světy neztratit. Jak zůstat celým.
Provedl jsem si malý průzkum a zjistil, že existují celkem čtyři klasické strategie přežití, které lidi používají:
- Maska – Už jsem o tom psal ve článku o maskách. Nenosíme je proto, abychom lhali, ale abychom přežili. Každý svět má svá pravidla a my se do nich učíme vejít. V Londýně jsem vážený soused, v Malontech ve tři ráno zavírám hospodu. Ale čím víc masek nosíš, tím více musíš pěstovat toho skutečného člověka pod nimi.
- Izolace – Doma jsem jiný než v práci. Tam jsem nekompromisní, tady chci klid. Izolace začíná ve chvíli, kdy už spolu světy nemluví. Když začneš jeden svět schovávat před tím druhým. Jenže, neschováváš se pak i před sebou?
- Idealizace – Tenhle svět, ve kterém teď žiji, je daleko lepší než svět, který jsem opustil. Estonsko neodebírá ruský plyn. A tak si to opakuješ. Jako mantru, která má potvrdit, že tvé rozhodnutí bylo správné. Že všechno to, co zůstalo za tebou, nestálo za to. Že ten nový svět je rozumnější, čistější, klidnější.
- Potlačení – Cože? Jaký rozpor? Žádná únava, žádný stesk. Nic takového není. Je jen tady a teď.
Všechny mají jedno společné: fungují jen po omezenou dobu. Člověk se unaví ze střídání masek. Přestane vědět, kam patří. A i když kolem sebe máš celý nový svět, nový jazyk, nové přátele, někde v hloubce ti chybí něco, co se nedá nahradit. Pocit, že je zase celý.
Jak se znovu stát celým
Neřeknu nic, co už stejně nevíš, ale celistvost nevzniká tím, že si vybereš jeden svět. Vzniká tehdy, když je přijmeš oba dva přesně takové, jaké jsou. Nehledej propojení, které neexistuje.
Nedávám rady. Kouč nikdy nedává rady.
Ale ptám se:
Co se stane, když přestaneš rozdělovat svůj život na tam a tady?
Když vezmeš to, co tě v minulosti tvořilo, a využiješ to pro budoucnost?
Vůbec ne jako nějakou zátěž, ale jako dar, zkušenosti, které si neseš s sebou.
Co se stane, když si dovolíš mluvit vlastním jazykem? Jak jinak nejpřirozeněji řekneš „Miluji tě“ nebo „Doprdele“?
Potřebuješ oporu?
Jestli žiješ mezi dvěma světy, přestaň hledat ten správný. A pokud cítíš, že na to nechceš být sám, ozvi se.
Pomůžu ti znovu si rozumět a klidně ve všech jazycích, kterými mluvíš.
