V jedné nenápadné vesnici uprostřed jižní Moravy, v jednom nenápadném domě uprostřed nenápadné ulice žije nenápadná nepostradatelná kočka.
Jmenuje se Jája. Svou nenápadností vyniká nad kočky jiné.
Když jdeš, milý čtenáři, zahradou, sotva si jí všimneš. Ba dokonce nevšimneš si jí ani doma – jen se mlčky válí a nenápadně sežere, co najde.
Jednoho rána, když slunce líně klouzalo po střechách a svět se teprve rozkoukával, se Jája protáhla na okenním parapetu. Zívla tak hluboce, až se i hrnek s kávou na stole zachvěl soucitem, a pak se beze spěchu sesunula na zem. Dnes neměla v plánu pranic zvláštního. Ostatně … kdyby měla, stejně by to nikomu neřekla. Kočka s plánem je totiž stejný nesmysl jako stín, co chodí pozdě.
V kuchyni panoval shon. Všichni pospíchali, všechno hučelo, všechno se hýbalo. Jen Jája ne. Ta se posadila uprostřed kuchyně a zcela nezúčastněně si růžovým jazýčkem čistila svůj kožíšek. Nikomu neuhýbala, na nikoho nemňoukla. Jen byla. Pomalu, líně a s takovým klidem, že i pán, věčný nositel ranního chaosu, se na chvíli zarazil. A kdyby někdo dával jen trošku pozor, možná by si všiml, že právě když se na Jáju podíval, spadl mu z beder všechen stres.
Jenže nikdo si ničeho nevšiml. Protože to tak bývá s kočkami, které jsou opravdu nepostradatelné. Působí, jako by se nic nestalo, a přitom se stane všechno.
O kočičí nepostradatelnosti
Jája je už pár dnů na lovu. Kočka je to sice líná, ale podzimní myší rej ji baví. Nikdo si ničeho nevšímá, vždyť je přece kočka nenápadná.
A přesto je něco jinak.
Dům už nezní v harmonii. Spánek lidských služebníčků je neklidný, protože nikdo nevrní do oušek noční sonety. Káva chutná jinak, postrádá příchuť pohody. Není kdo by se stulil na klíně a svou něžnou, hebkou přítomností by pohodu doplnil. Ba i večeře už ztratila svou pravidelnost, protože není nikdo, kdo by ji s tichou důsledností vyžadoval.
O kočičí přítomnosti
A pak, jednoho rána, se Jája prostě objevila. Nikoho neupozornila, že přichází. Nevnesla do dveří ani patos návratu, ani triumf lovkyně.
Jen se tiše protáhla mezi botami a usedla doprostřed kuchyně. S naprostou samozřejmostí a zcela nezúčastněně si růžovým jazýčkem čistila svůj kožíšek.
Jako by ani nikdy neodešla.
Na okamžik se všichni dívali, jak se svět vrací na své místo.
Nevěděli proč, ale dům znovu zněl harmonií. Káva najednou tak nějak voněla víc kávově.
Jája si toho samozřejmě všimla. To by přece nebyla kočka.
Poučení?
Každá správná pohádka má mít i poučení. Já se místo něj zeptám:
Jak moc musíš být slyšet, aby byl tvůj hlas nepostradatelný?
