Když už ani slzy nebolí: Tichý příběh vyhoření

„Já ani nejsem unavená. Já prostě nemůžu.“ povídá mi tiše. Rty se sotva pohnuly. Sedí naproti mně, rovná záda, klidný pohled. Zvláštně klidný. Jakoby ani pořádně neexistoval svět kolem nás. Perfektní tvář, dokonale sčesané vlasy, na kolenou blok a v něm dokonale písmenko vedle písmenka zapsaná slova a věty, které považuje na našem setkání za důležité. Linky nepotřebuje.

Podíval jsem se zahanbeně na svůj zápis, který vždy po skončení setkání klientovi elektronicky zasílám. Slova, věty, šipky, vykřičníky a kolečka. Do úhlednosti toho, co vidím v bloku to má sakra daleko. Je zvláštní, jak i taková drobnost dovede odvést koncentraci a pozornost od klienta. Sám sebe jsem v duchu lehce napomenul a začal se zase plně soustředit na tu dokonalou bytost naproti mně.

To není únava. To je… že už nic necítím.

„Ani smutek. Ani radost. Jenom vím, že to musím nějak zvládnout. Ale… fakt nevím jak.“ A je to tu. Červená kontrolka v mé hlavě už nemůže blikat víc. Ještě pro ověření pokládám pár otázek. Ptám se ne proto, že bych odpověď neznal. Ale proto, že potřebuju, aby ji vyslovila ona. Nahlas. Pro sebe. Pro ten tichý kousek jejího já, který si ještě pamatuje, že tohle není normální. Že se živý člověk takhle cítit opravdu nemá.

Odpovídá krátce. Občas jen kývne hlavou. Očima přejíždí po svých zápiscích, jako by tam hledala něco, co by jí mohlo pomoct. A možná i jo. Jenže právě teď už nezabírají ani slova. Ani káva. Ani víkend v přírodě. A rozhodně ne věty jako: „Zkus se víc vyspat.“ A vím, že tady nepomůžu ani já.

Tohle není krize. Tohle je vyhoření.

Ale ne takové to, o kterém se píše v lifestylových článcích.

Tohle je tiché, pomalé mizení.
Tohle je stav, kdy tělo ještě funguje, ale duše už neodpovídá.

Kdy úsměv zůstává na rtech, ale nic za ním není.
Kdy umíš všechno… kromě cítit.

A právě proto je teď čas mluvit o tom, co to vyhoření vlastně je.

Jak vzniká. A kdy ještě máme šanci si pomoct sami a kdy už ne.

Protože tohle není jen její příběh.
Možná je i tvůj.

Co je to vyhoření?

Vyhoření je stav fyzického, emočního a duševního vyčerpání. Vzniká plíživě, nenápadně. A často si ho dlouho nechceš přiznat. Proč? Protože nás rodiče i společnost učili, že máme být silní. Že musíš zvládnout všechno. A ideálně bez jakékoliv chybičky. A tak dáváš, držíš, plníš, všechno děláš dobře. Ignoruješ únavu. Tak moc, že ji přestaneš vnímat. To přece ještě zvládneš. Jenže tělo má jiný plán. Má svůj vlastní poslední obranný mechanismus. Když ho neposloucháš, vypne tě.

Až moc často se skloňuje vyhoření a zaměňuje za (ne)obyčejnou únavu. Jenže sešup k vyhoření je z počátku pozvolný, až nabere na rychlosti. V prvních fázích jsme si leckdy schopni pomoci sami, později s intervencí našeho okolí. Poslední fáze vyhoření jsou život ohrožující stav. Opravdový fyzický průšvih se kterým nepomůže ani čtrnáct dnů offline.

A ať jen nemlátím prázdnou slámu, pojďme se na to spolu podívat, krůček po krůčku.

Dvanáct kroků vyhoření

1. Nutkavá potřeba se osvědčit. „Já jim ukážu. Já na to mám.“ Všechno jde naplno. Extra úsilí. Nadšení, motivace, touha uspět. Zatím to vypadá jako zdravá ambice, ale už tady často překračuješ limity. Třeba, když tu a tam nejdeš spát. Protože ještě musíš něco dodělat.
2. Zvýšené nasazení neboli workoholismus. Přepínáš se víc a víc. Nekončíš včas. Pracuješ i večer, v noci. Odmítáš pomoc, protože to přece umíš udělat nejlépe. Jdeš přes únavu. Věříš, že bez tebe to nepůjde. A že odpočinek je slabost, protože ti, kdo spí, jsou jen lenoši. A tak jíš u počítače, budíš se uprostřed noci a pocit naplnění a nedejbože štěstí už ani neznáš.
3. Zanedbávání vlastních potřeb. Spánek? Odpočinek? Jídlo? Setkání s přáteli? Všechno začíná být zbytečné. Snižuješ si standard péče o sebe. Tělo už protestuje. Bolí tě záda, prakticky denně hlava. O tom, jak vypadá tvé trávení asi ani nemusíme mluvit. Na scénu přichází hormonální nerovnováha.
4. Vytěsňování problémů. Nepříjemné věci odsuneš. Ignoruješ únavu. Přestáváš vnímat stres. Začínáš si zvykat, že „je to prostě náročné“. Tvé okolí ti říká, že nejsi v pořádku. Že se s tebou děje něco ošklivého. Ignoruješ to.
5. Změna vlastních hodnot. Vztahy, přátelé, rodina, to vše ustupuje do pozadí. Tvůj smysl, hodnota a identita se čím dál víc odvíjí od výkonu. Cítíš vinu, když nepracuješ.
6. Zesílení vnitřního konfliktu. Sice všechno v tobě křičí, že takhle to fakt nechceš, ale umě to přebiješ myšlenkou na to, že musíš. Pravděpodobně přijde na scénu i strach z toho, co bude dál. Ale díky obrovskému vnitřnímu rozporu podrážděně odmítáš jakoukoliv nabídku pomoci zvenčí.
7. Změna vnímání reality. Na scénu přichází cynismus a nihilismus. Nic nemá smysl. Veškeré myšlení se stává černobílé a hraješ vabank. Ve vztazích, v alkoholu, v čemkoliv, co ti jakýmkoliv způsobem připomene, že žiješ, že nepracuješ. Váha jde dolů, roste krevní tlak.
8. Stažení se do sebe. Přestáváš komunikovat. Zavřeš se. Stáváš se funkční a často perfektní skořápkou. Všechno zvládáš, ale nikdo už nevidí, co se děje uvnitř. Ztrácíš naději, že to může být lepší.
9. Ztráta kontaktu sama se sebou. Nevíš, co tě dřív bavilo. Nevíš, co by tě potěšilo. Je ticho. V hlavě i srdci. V životě. Už nevíš, proč vůbec ráno vstáváš.
10. Vnitřní prázdnota. Někteří ji zapíjejí. Jiní přejídají. Další běhají maratony. Cokoli, jen aby nebylo ticho. Jenže prázdno nezmizí, když ho překřičíš. Zůstává.
11. Deprese. Ztráta smyslu, radosti, motivace. Nechuť k životu. Někdy i myšlenky na to, že by bylo lepší nebýt. Tady už tělo i duše křičí o pomoc.
12. Úplné vyčerpání – kolaps. Organismus vypne. Doslova. Hospitalizace. Neschopnost vstát z postele. A velmi, velmi dlouhá cesta zpět.

Není to veselé čtení, že? A věř mi, že není veselé ani si postupně s klientem rekapitulovat, jak si vede. Jako kouč jsem nástrojem změny a ne záchrany. Mou prací je pomáhat lidem hledat odpovědi v sobě, stavět na jejich vnitřních zdrojích, rozvíjet vědomí a odpovědnost. Má klientka už ale v této fázi žádné vnitřní zdroje neměla dostupné.

Kdy vyhledat odbornou pomoc?

Až do fáze 5 až 6 to zvládneš leckdy i sám. Nebo s pomocí svého okolí, kouče. Změnou návyků, pohledu na svět, přístupu k životu a sebehodnotě. Mezi fází 6-8 to už opravdu bolí. A je skutečně nutná pomoc zvenčí, psychoterapeuta či psychiatra. A pomoci mohou i tvoji blízcí. Jen jim musíš dovolit starat se o tebe. Nehraj si na hrdinu. Pomoc není slabost. Je to odvaha.

Poslední fáze vyhoření znamenají leckdy hospitalizaci. Je to opravdu závažný zdravotní stav. A ano, může končit i smrtí.

Někdy stačí málo

Stačí všimnout si, že úsměv na rtech je jen maska. Že „mám toho moc“ není výmluva, ale zoufalá prosba o záchranu. Vyhoření není lenost. Je to nemoc. A jako každá jiná nemoc potřebuje léčbu. Ne statečnost. Ne silné kafe nebo víkend v tichu.

A třeba tohle čteš právě ve chvíli, kdy už nemáš sílu hledat řešení. Ozvi se. Napiš mi. Pomohu ti zjistit, kde právě jsi a co teď opravdu potřebuješ.

PS: Jestli už teď víš, že jsi daleko jinde, než kde bych mohl pomoci já, pak 116 123 je linka první psychické pomoci.