„Já ani nejsem unavená. Já prostě nemůžu.“ povídá mi tiše. Rty se sotva pohnuly. Sedí naproti mně, rovná záda, klidný pohled. Zvláštně klidný. Jakoby ani pořádně neexistoval svět kolem nás. Perfektní tvář, dokonale sčesané vlasy, na kolenou blok a v něm dokonale písmenko vedle písmenka zapsaná slova a věty, které považuje na našem setkání za...
