Klára za mnou přišla jednoho únorového rána. To ráno jsem byl s Matyldou na procházce a i venku začínalo být znát, že zima pomalu ztrácí dech. „Já už to takhle dál nechci,“ spustila hned poté, co dosedla do křesílka v mé koučovně. V očích směs odvahy a strachu. „Nechci dělat práci, která mě vysává. Chci dělat něco úplně jiného. Jenže… jak to mám říct doma?“
V tom neskutečně pohodlném křesílku seděla strnule, celá ztuhlá, a mluvila o tom, jak už více než rok cítí, že stagnuje. Jak ji dusí pocit, že si její rodina myslí, že „má být přece vděčná za jistotu“. Jenže Klára věděla, že už dávno nejde jen o práci. Ani jí už nešlo o loajalitu vůči zaměstnavateli. Šlo o život, který chtěla vést jinak. A jaro za okny jí připomnělo, že právě teď je čas zasadit semínko změny – i když ještě netuší, jak hluboké kořeny nakonec zapustí.
Přiznej si, co doopravdy cítíš
S Klárou jsme krom koučovny chodili i ven, do přírody. Příroda je mocná čarodějka a i když v únoru není právě nejzelenější, je balzámem na duši procházet se tichnou, pomaličku se budící krajinou.
„Měla bych být šťastná,“ říká, ale v jejím hlase zní něco úplně jiného. Vnímám obrovské napětí a tichou, nekonečnou únavu. Ranní cesty do práce, rozhovory doma i posezení s kamarádkou jí každý den připomínají, že tohle fakt není ono. Tehdy poprvé přiznává nahlas, že něco potřebuje opravdu změnit. Nejen v hlavě, ale i ve skutečnosti.
A co ty? Přistihneš se občas, že si opakuješ „to zvládnu“ nebo „to přejde“, ale uvnitř víš, že to chceš úplně jinak? Že voláš po změně?
Pamatuješ si na cvičení z „10 minut ke změně?“ Klára bere zápisník a píše: „První kapitola mého nového života …“ Je to jednoduché, místy pekelně bolavé, ale úlevné. Co máš na té původně čisté a prázdné stránce napsáno ty?
Jak říct blízkým, že potřebuji změnu?
Největším strachem Kláry nebyla vlastní změna zaměstnání, ale to, jak řekne svým blízkým, že změnu skutečně udělá. A že se to skutečně stane, bylo s každým naším setkáním více než jisté. Změna je totiž přirozenou součástí života. Stejně jako jaro střídá zimu. S Klárky svolením sdílím její cestu a několik pravidel, které si stanovila jako základní kameny pro svou komunikaci se svými blízkými:
- Sdílej své pocity, ne výčitky. Nevyčítej rodině, že jsi na místě, kde jsi, kde nechceš být. Oni za to nemohou.
- Mluv v první osobě. Namísto „Chtělo by to …“ řekni „Cítím, že potřebuji…“
- Dovol druhé straně reagovat a vnímat. Poslouchej, co se ti snaží ostatní říci. Dovol jim, aby ti pomohli rozebrat tu zeď sebelítosti, kterou máš vystavěnou.
- Najdi správný čas a místo. Asi nechceš řešit životní změnu na nákupu. Vyhni se ale i vstupu v příliš pohodovém rozpoložení (například nechceš rušit hokejový zápas).
- Vyjádři své potřeby konkrétně. Místo obecných vět „chci změnu“ popiš, co konkrétně potřebuješ. A jak ti mohou ostatní ve tvé změně pomoci.
Krátké „AHA“ okénko: Napadlo tě, že blízcí třeba ani nejsou proti, jen o tom, že chceš věci jinak, zatím nevědí?
A co ty?
Můj milý čtenáři, co tě teď napadá? Jak by vypadala tvá věta, kterou by začínal tenhle rozhovor? Jakou největší obavu právě teď cítíš? Co když to půjde lépe, než čekáš?
Napiš si první větu, kterou začneš.
Svazuje tě strach? Výborně! Strach je dobrý motivátor, pokud jej dobře uchopíš. A pokud si nevěříš, nevěš hlavu a ozvi se mi. Můžeme se na první půlhodince zdarma podívat na to, co se strachem můžeš udělat ty.
Jak to bylo dál
Klára svým blízkým řekla, že potřebuje věci jinak. Neutekla před rozhovorem, i když se mi později svěřila, že ji to lákalo. Sedla si ke stolu se svým partnerem a jednoduše řekla: „Cítím, že potřebuji, aby byly věci jinak.“ A hádej! Místo kritiky a výčitek přišlo pochopení. Sice nešlo všechno hned, ale po otevřeném rozhovoru Klára cítila úlevu. Konečně na to nebyla sama.
Dnes je Klára ve výpovědní lhůtě a dokonce už oťukala pár pracovních pozic u jiného zaměstnavatele. A ani ten současný se nezachoval tak, jak Klára čekala. Namísto negativního chování postupuje velice pragmaticky a dokonce i citlivě, vlastně chápe, že daleko důležitější, než celý byznys světa, je spokojený člověk. A za to díky.
A teď se zkus znovu na chvíli zastavit i ty.
Co potřebuješ k tomu, že to dnes večer zkusíš taky? Co řekneš těm, na kterých ti záleží? Jaká bude první věta, kterou použiješ? Představ si tu situaci – a všimni si, jak se v tobě mění pocit strachu. Najednou už možná nejde o to, že je změna „problém“, ale o to, že ti může někdo pomoct. A že můžeš najít spojence tam, kde dnes vidíš jen obavu z nepochopení. A víš co? Možná právě dnes je ten den, kdy začneš tvořit nový příběh.
A pokud pochybuješ, že najdeš oporu tam, kde ji nečekáš, jsem tu pro tebe. Nezapomeň se níže registrovat do e-mailového klubu 10 minut ke změně.
