„Já už vlastně ani nic nového nechci, žádné nové příležitosti,“ řekla mi při jedné odpolední kávě moje známá Eva. „Chci jen chvíli klid, trochu míň stresu a ať mě lidi chvíli nechají být.“ Její tón nebyl ani rezignovaný, ani dramatický. Spíš takový ten unavený, ze kterého víš, že už se delší dobu jen sotva drží nad hladinou.
Povídali jsme si chvíli o práci – jak ji to už vůbec nebaví, jak pořád řeší to samé a každý měsíc je jen opakováním předchozího. A co hůř, doma to má naprosto stejně. Rozvedená, sama, přátel poskrovnu. Každý měsíc jen práce, doma povinnosti, peněz málo. „Ale neřeším to,“ řekla, „protože řešení stejně neexistuje.“ Chytal jsem se jako stébla každého náznaku, který by mohl ukazovat cestu. Ona se ale velice aktivně až agresivně bránila jakoukoliv cestou jít.
A tehdy mi to došlo. Eva není líná. Ani neschopná. Jen je zahlcená, vyčerpaná. Tak moc, že zapomněla, jaké to je, něco chtít. A tak sedí na místě a nepřemýšlí o žádné nové cestě, protože žádná teď v jejích očích neexistuje.
Možná to znáš. Tvá nespokojenost není tak úplně nespokojenost. Tvé vyčerpání se pravidelně hlásí o slovo. Jsi tak trochu bez chuti cokoliv měnit, protože tě to zkoušení už tolikrát vyčerpalo.
Kde se ztrácí chuť hledat
Eva seděla naproti mně, ruce složené na šálku s čajem, který už dávno vystydl. „Víš, já se dřív fakt snažila,“ pronesla tiše. „Posílala jsem životopisy, hledala kurzy, chodila ven, ale pak už jsem prostě přestala. Bylo to náročný. A nikam to nevedlo.“
A já ji chápal.
Někdy člověk nejde dál ne proto, že by nevěděl, co chce. Ale protože už nemá sílu znovu doufat. Znovu zkoušet. Znovu se zklamat. Únava přehluší i vnitřní hlas. A když všichni kolem působí, že to „nějak zvládli“, připadáš si jako ten, kdo selhal.
Jenže tohle není lenost. Je to ochromení. Ticho, do kterého se ztrácíš.
A přesto – někde hluboko – nešeptá tam tiše nějaký hlas: „Zkus to ještě jednou?“
Co je špatně na sebelítosti
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že Eva ode mne v tuhle chvíli vlastně nic konstruktivního nechce. Nechce hledat řešení. Jen si chce opravdově postěžovat, politovat se. A očekává zároveň, že budu s ní v jejím neštěstí a životním osudu.
Chápal jsem to. Ten pocit, že potřebuje, aby někdo konečně uznal, jak moc je unavená. Jak moc to všechno bolí. A jak těžké je pořád držet hlavu nad vodou, i když nohy už melou z posledního. Jenže tahle sebelítost je sice příjemná a teplá, ale zároveň hodně hluboká voda. A pokud v ní zůstaneš plavat, utopíš se. Nech ji alespoň na chvíli stranou a zkus se dívat ne na to, co se pokazilo, jak žiješ, ale co by mohlo být jinak. Právě tady někde začíná nový směr. Nové příležitosti.
Nový směr nemusí být hned velkolepý
„Ale já prostě nemám na to začít znova,“ vydechla Eva, když jsem se jí opatrně zeptal, co by chtěla jinak. „Nemám plán. Nemám energii. A nemám ani nápad, co by dávalo smysl. Nic nedává smysl, Merline. Pochop to!“
I když to bude znít divně, chápal jsem to a řekl jí, že to je naprosto v pořádku. Ještě nenastal ten správný čas.
Hledání nových příležitostí totiž málokdy začíná jako filmová scéna s fanfárami a vítězoslavným úsměvem v zrcadle. Spíš je to tiché rozhodnutí, že zítra uděláš jednu jedinou věc jinak. Třeba zavoláš někomu, kdo tě míval rád a přece ti zmizel ze života. Mrkneš na zajímavé workshopy nebo webináře, které tě kdysi zaujaly. Ne, nebudeš se na ně rovnou hlásit, jen si připustíš možnost, že by tě něco nového mohlo bavit. Přestaneš scrollovat v momentě, kdy tě něco zaujme a opravdu se na to podíváš.
Nový směr se většinou nerodí z revoluce. Vyrůstá z opatrného pohybu. Z jemného šimrání v břiše, že možná – jen možná – tady někde začíná něco nového.
Co můžeš dnes udělat jinak než včera?
Najdeš nové příležitosti?
A co ty? Možná se teď cítíš podobně jako Eva. Už nemáš chuť znovu hledat, znovu doufat. Ale to, že máš dočteno až do konce tohoto článku, znamená, že někde uvnitř tichý hlas pořád nesměle šeptá, ať nové příležitosti přeci jen hledáš.
Nemusíš mít plán. Nemusíš mít jistotu. Stačí jeden malý krok jinak než včera. Jeden pohyb, který nenese revoluci, ale otevírá nové dveře.
Zkus si napsat jednu věc, kterou chceš zkusit. A vnímej, že nemusíš – jen to, že můžeš. A všímej si, jak se mění tvůj vnitřní postoj. Protože někdy opravdu stačí jen pohnout se jiným směrem, ne hned vědět, kam přesně dojít. Co když právě ten krok, který teď váháš udělat, je ten, který otevře novou cestu?
A pokud chceš se mnou sdílet tenhle maličký úspěch, skvěle, ozvi se mi. První setkání je zdarma. Možná právě tenhle rozhovor bude tím, co ti pomůže znovu začít.
