Matylda: poslední cesta

Opravdu hodně jsem přemýšlel, zda tenhle článek napsat. Ale protože byla každodenní součástí mého života a každý, kdo mne zná, ji znal (a to i značná část mých klientů, ať už on-line či z osobních setkání, z výšlapů), rozhodl jsem se jí tuto neděli věnovat. Ve čtvrtek jsme na poslední cestě doprovodili člena rodiny. Pes Matylda. Stejně tak, jak ti jistě připadá vtipné sousloví „pes Matylda“, byl z velké části vtipný život s ní.

Matylda čili život štěněte

Hned na úvod tě zklamu. Nikdo z nás totiž neví, jaký štěněcí život Matylda měla. Přišla k nám už jako dospělá. A nebyla by to Matylda, aby ani její příchod nebyl vtipný. Bylo právě 1. dubna. Na apríla ráno. Celý život jsem chtěl mít zahradu spojenou s domem a tak i vstup z domu do zahrady odděluje jen velké francouzské okno. Ten den bylo opravdu krásné jarní nedělní ráno. Slunečné, až horké. Nikam jsem nemusel a tak jsem si v posteli chvilku polenošil. Dům byl rozestavěný, žili jsme v jediné místnosti. Děti kupodivu ještě spokojeně vrněly v posteli a já se potichu snažil vykrást ven. Povedlo se.

Ovšem jen do chvíle, kdy jsem prošel portálem domu a proti mne stojí zrzavý pes, který na mne zuřivě štěká. „Co tu na mě štěkáš? Já jsem tu doma!“ povídám a stvoření se prakticky okamžitě zklidní, jde ke mně a suchým jazykem mi olízne ruku. Super. Aprílový den. Aprílový pes. Donesl jsem talíř s vodou, který zmizel, než jsem se otočil. Stejně jako druhý. Brána a zahradní ploty ještě ani vzdáleně nebyly na pořadu dne a tak mohl dojít odkudkoliv.

První dny s Matyldou

Tenhle pes mezitím začal jančit jak Mates. V zahradě v trávě, okolo nohou, všude ho bylo plno. A protože byl věčně v pohybu a trojčil jak Mates, dostal provizorní jméno. Až o pár hodin později se zklidnil a z rozmazané rezavé šmouhy se stal v rámci možností klidný pes. Vlastně fena jak jsme zjistili. Mates. Matylda. Jistěže jsme se pokusili najít majitele. Vesnický rozhlas, veterinář (třeba má čip?), sousede, nechybí ti fenka? Žena byla proti. Prý že barák rozestavěný, tři děti všude a ještě pes?! Navíc zatímco kluky si Matylda okamžitě oblíbila, Zuzanku nemohla vystát a kdykoliv to šlo, tahala ji za dlouhé zlaté vlásky a chytala za paty. Slíbil jsem, že do 14 dnů se to změní a budou z holek největší kamarádky.

Dostali jsme ultimátum. Já i pes. Prý deset dnů! A čtrnáct, jestli se náhodou nenajde majitel. Nenašel. A přiznám, že poslední 4 dny už jsem opravdu i chtěl, aby se nenašel. Ostatně jako celá rodina. Matylda se sice nezklidnila, ale Zuzanku vzala nejen na milost, ale doslova si ji zamilovala.

Lopaty a hrábě ovšem nesnášela. Bála se jich. Neuměla si ani hrát, tak jak jiní psi. Nikdo už se nedozví, jak ten její štěněčí život začal a kde se objevila u nás. Osobně tipuji, že se jí někdo chtěl zbavit a tak ji vyhodil z auta ve vesnici, co byla co nejdál od té jejich.

Vtipný život s Matyldou

Na lidi za plotem zuřivě štěkala, koho jsme pozvali dál, toho milovala. Sousedy škádlila (a to až téměř do konce jejího života) hrou na schovávanou. Počkala si vždycky, až chudáci pracovití na zahradě budou co nejblíže zadkem k plotu, shrbeni nad okopáváním brambor, připlížila se travou a v nejvhodnější možný okamžik štěkla. Navzdory tomu ji sousedi měli rádi. Až jsem se musel zlobit, co pamlsků jí dávali, že bude tlustá.

Po roce u nás prokousala plot (který jsem mezitím v potu tváře a spálených zádech co nejrychleji postavil) a spustila se s několika různými psími pány z okolí. Přinesla šest štěňat. A nebyla by to Matylda, aby to pro změnu nebyl vtípek. Poslední týdny jsme s dětmi chystali porodní krabici, kam si s obrovským břichem chodila odpočinout, aby v mezičase nepozorovaně nevykopala v zahradě metr a půl pod zemí noru.

Usmívám se, když si vzpomenu, jak najednou přiběhla, břicho nikde a v očích výraz „Páníčku, pojď se rychle podívat, mě se něco stalo a já fakt nevím co!“ Můžu ti říci, že noční běsnění 24 malých tlapiček stojí za to. A likvidace jejich smradlavých dárečků a loužiček broskvovým toaleťákem (že byl zrovna v akci) znamená, že tenhle už nikdy na záchodě nechci ani vidět.

Vtipných momentů nám v životě přichystala více. Maně vzpomenu když nejstarší syn Dan přivedl domů kamaráda. Jenže si zapomněl klíče. A tak se rozhodl, že to nevadí, že stačí přelézt bránu. Ale nebyl by to trdlo Dan, aby neposlal napřed kamaráda. Matylda neštěkala. Počkala si, až kamarád dopadne oběma nohama na zem, aby měl větší stabilitu a pak mu velice opatrně, aby mu nic jiného neudělala, utrhla nohavici. Nebo si donesla čerstvě vylíhlé káče. To předtím zakousla a dostala vynadáno. To druhé tedy velice něžně a opatrně opečovávala.

Další ochočení rodiny

Nemusím asi ani zmiňovat, že všechny striktní příkazy, které jsem kdy vydal, všichni ochotně porušovali. „Pes nesmí na gauč, nebo do postele“ a kde ze všeho nejraději, vyjma svého pelíšku Matylda spala? Jistěže u Zuzanky v posteli! „Nebude dostávat nic od stolu!“ Ehm …

Přes to přese všechno byla Matylda pes venkovní. Ne že bychom ji v baráku nechtěli, ale ona nechtěla dovnitř. Musel jsem jí zateplit boudu, že jsem se bál, aby nám v zimě neumrzla. Ona se ale ochotně nechávala v zahradě zapadat sněhem. Pořád jsem ji viděl jako mladou zdravou zrzavou šmouhu. Až jednou začala šedivět a veterinář se při očkování ptal, kolik že jí vlastně je? Řekl jsem, že je u nás pět let a tak, že je jí asi šest. Prý jsem optimista a reálně má minimálně o dva tři roky víc.

A tak jsme si řekli, že je stará jako Zuzanka. Že to tak hezky vychází. Letos jí bylo 17 let. Asi tři roky nazpět se na zimu začala stěhovat dovnitř. A zatímco v létě jsou dveře do zahrady otevřené, v zimě je tomu jinak a tak se rozhodla vychovat si mě. Na noční venčení vždy z pelíšku vstala a sedla si trpělivě ke dveřím. Neštěkala, to doma nikdy. Jen klidně seděla a koukala do tiché noci. Měli jsme velice empatický vztah. Protože tímhle mě vždycky zaručeně vzbudila a já poslušně chodil otevírat.

Někdy to zvládla i několikrát za noc, protože na podzim třeba ježek. Jednou byla zpět za 3 minuty, jindy za hodinu. Já nečekal, šel jsem do postele. Stoupla si za dveře a ocasem do nich vytrvale bušila, dokud jsem zas nevstal.

Matyldiny poslední dny

Už nějaký čas jsme tušili, že se to stane. Na podzim se stáhla do domu a odmítala jít kamkoliv ven. Jistě si pamatuješ že před Vánoci jsem si řekl, že je nutné tohle změnit a začali jsme s Matyldou denně chodit na procházky. Napřed kratičké, postupně jsme přidávali metry a kilometry. Vydávali se na výšlapy. Matyldě to nesmírně prospívalo. Elán a radost ze života se jí očividně vrátil a její zářící (i když už stářím kalné) oči nadšeně vítaly každou novou cestu. Kdykoliv jsem otevřel dveře od auta, stála mi za zády, jestlipak zas někam pojedeme?

Před týdnem přestala jíst a z hodiny na hodinu se z aktivního čilého psa stával pes starý a unavený. Slabost a únava životem byly více než evidentní. Senescenční selhání organismu prohlásil veterinář.

A zase chtěla být jen venku. V trávě, tu ve stínu, tu na slunku. Bylo to smutné. A krásné zároveň. Vidět ji tam. Potkávat ji. Jen na noc chodila dovnitř a škodolibě si užívala, že mě v noci tahá z postele. Pes prý se prý neumí smát. To tak!

Ve čtvrtek jsme ji doprovodili na poslední cestě. Byla unavená, ale spokojená, klidná. Usnula. Byli jsme u ní všichni, koho z celého svého velkého psího srdce milovala. A jestli neměla krásná léta štěněte, dovolím si tvrdit, že prožila nejkrásnější podzim psího života.

Je hodně toho, co bych o Matyldě mohl ještě vyprávět. Ale tenhle příspěvek je už i tak neskutečně dlouhý a navíc se mi zase hrnou slzy do očí.