Čeština a vůbec my Češi jsme nesmírně zajímavý fenomén. Jsme mistři ve čtení mezi řádky. Naučila nás tak naše historie, naše staletá národní historie. Buď jsme neuměli číst, a tak jsme z jemných nuancí jazyka pochopili nahlas nevyslovené, nebo jsme naopak museli číst to, co vyhovovalo cenzuře, zatímco pravda byla mezi řádky.
Ale ať jen nemlátím prázdnou slámu, jak rozumíš větě „To je dobrý?“
Mezi řádky
Někdy se mi zdá, že jazyk český byl po Bílé hoře a vládě Ferdinanda II. tak trochu natruc utvářen právě tak, aby jen našinec poznal, co si ten druhý skutečně myslí. Českých knih, kterých už tak bylo málo, se tisknout nesmělo, a němčina coby úřední jazyk tvrdě potlačovala češtinu. O dvě stě let později pánové Dobrovský, Jungmann, Kollár a Palacký obrodili jazyk český. A snad omylem, snad dílčím záměrem stvrdili to, co máme dodnes umíme mistrně využívat: schopnost vyjádřit mezi řádky v jediné větě přesný opak toho, co nahlas říkáme.
Já ti to nevyčítám
Věta, kterou fakt slyšel každý. I jen takhle na černě na bílem napsaná v sobě umí skrýt hořkost, bolest a výčitky. A není proti ní obrany. Buď akceptuješ faktický význam věty a dost možná přijdeš o poslední možnost konstruktivního řešení, nebo budeš marně pátrat po skutečném obsahu výčitky. Nezáleží přitom, zda jde o muže či ženu. Tyhle věty jsou zpravidla genderově neutrální.
Chceš ještě lepší větu, která mistrně rozvíjí schopnost čtení mezi řádky? Je velice krátká. Obsahuje jen jedno jediné slovo: Proč?
Čeština je krásná, ale i zrádná. Dokážeme tónem, intonací, jediným slovem změnit význam celé věty.
Ty jsi ale šikulka!
V koučování i v mezilidských vztazích je to leckdy stejné. Neposloucháme jen slova, ale i to, co za je nimi. A dost často si do vyřčených slov projektujeme svou vlastní zkušenost.
Zkušeností je třeba babička, která jakýkoliv dotaz směřující k prozkoumání stavu věcí, mistrně převedla ve výčitku. Výčitku, kterou nikdo jiný neslyšel, protože pozorovatel v okolí neměl dostatečnou znalost.
Zkušeností jsou rodiče, kteří výchovu směrovali ke tvé „resilienci“ a dosáhli jen toho, že za otázkou „Co ti je?“ slyšíš výtku přecitlivělosti a ne skutečný zájem.
Zkušeností je učitel, který tě ironickou poznámkou o tvé šikovnosti naučil nevážit si svých vlastních dovedností.
Nejsem terapeut, abych s tebou odhaloval a léčil všechny tvé zkušenosti. Ale na poznání, že velmi záleží na volbě a skutečném významu slov, významu, který nikdo jiný kromě tebe nevidí, můžeš stavět novou cestu své komunikace.
Jak slyšet skutečný význam slov
Zamysli se teď na chvilku. Kdy naposledy u tebe převládl pocit, že ti druhý člověk říká něco jiného, než slyšíš? Povzdech, výčitka, tón. Teď přijde to zamyšlení: Jaká byla tvá zkušenost, která k tomuto poznání vedla?
Co když zjistíš, že pod větami, které tě zraňovaly, se schovávala úplně jiná pravda? A že to, co znělo jako kritika, byla vlastně snaha o vyjádření pochvaly, obdivu?
A teď ještě lépe.
Co se stane, když se dotyčné osoby zeptáš na skutečný význam slov?
Nečteno mezi řádky
A právě tady se pravidla hra mění. Celé generace nás učily slyšet, co nebylo nahlas řečeno. Hledat podtext, narážku, dvojí význam. Bylo to užitečné, chránilo nás to, naučilo nás empatii. Ale stejně jako je oheň dobrý sluha, ale zlý pán, tohle staré umění často škodí.
Snad by se celý dnešní článek dal shrnout velmi jednoduše: Nech věty být větami. A ptej se, když nerozumíš.
A jestli si i teď říkáš, že v tomhle určitě něco skrývám, pak máš pravdu.
Zvu tě na půlhodiny koučování zdarma.
Tentokrát bez podtextů. Prostě: pojď si promluvit.
