„Jak mám žít autenticky?“ ptá se mě klient. Sice jsme spolu online, ale i tak je na něm dobře vidět fyzický projev rozpolcení. Rozpolcení v tom, že se snaží žít jako dobrý člověk, přesně tak, jak jej vychovali a jak od něj společnost očekává, ale zároveň cítí, že za vší snahou vyhovět a být „dobrým“ člověkem, se on sám ztrácí. To bylo před dvěma měsíci. A jak to vypadá teď?
Co od nás společnost očekává?
Trošku závidím dnešním novým generacím jejich přístup k životu. Jejich autentický život. Ačkoliv pro mě leckdy je nepochopitelné, s jakou se staví k zaměstnání, rodině či vztahům, cítím, že se mohu v ledasčem inspirovat. Inspirovat ohledem mantinelů, které kolem sebe mají vybudované. Společnost od nás primárně nic moc neočekává. Pokud dodržujeme platné zákony a platíme daně, vlastně nás může klidně desetiletí nechat žít bez jakékoliv intervence.
Kde se tedy rodí situace, že z jedné strany toužíme po autenticitě, po tom být skutečně sami sebou, ale zároveň jdeme přesně proti naší tužbě? Odpověď je jednoduchá: byli jsme tak vychováni. A ne právě jen rodiči či prarodiči, ale celou společností. Už od školky jsme věděli, že nepůjčit lopatičku na písku není hezké. Naše vlastní autentické, opravdové já bylo umlčeno. Protože vždy v prvé řadě záleží na všech ostatních a až teprve pak mohou přijít potřeby naše.
A tak jsme věnovali lopatičku
Jenže nezůstalo jen u ní. Dobrý člověk totiž ochotně vždy v prvé řadě udělá všechno, co všichni ostatní chtějí, nebo si jen myslí, že by ostatní mohli chtít. Naše touhy a potřeby se posunuly na druhou kolej. A nám to nevadí. Jenže co když přijde rozpor mezi tím, co chtějí jedni a tím, co chtějí další? Z bezpečného místa, kde je vše v pořádku, pokud prvně myslíme na ostatní, stane se místo mezi mlýnskými kameny. A naše vnitřní já, které doposud mohlo tu a tam nesměle vykouknout najednou není vůbec.
Jak se to vlastně stalo, že všichni ostatní mají větší právo na autenticitu, než ty? Ba co víc, oni toho práva využívají!
A ty? Mlčíš, protože máš strach, že když se projevíš, bude to sobecké, budeš ubližovat ostatním.
Jak mám žít autenticky?
Nemohu ti říci, jak máš žít autenticky. Pro každého z nás je to něco jiného. Mohu tě ale provést tím, jak zjistíš, co to pro tebe autenticita je. Snad je to větší sobeckost? Ale co když druhá strana mince sobeckost je láska k sobě samému?
Dávám lidem ten největší dar tím, že jsem autentický.
Tohle je věta, kterou můj klient na našem posledním setkávání pronesl. A myslel ji vážně! Jde po cestě nového zaměstnání, které si vybral, protože takové chce a naplňuje jej. Jde po cestě daleko lepších rodinných vztahů, protože se stal pro své okolí čitelnější.
Stal se sobeckým? Ještě jednou si tu větu přečti: „Dávám lidem ten největší dar tím, že jsem autentický.“ Pořád myslí v prvé řadě na své okolí. Na lidi, které má rád. Které chce obdarovat tím, že je právě tak dobrým člověkem, jakým chce být.
Varování: koučování mění životy
Tu a tam snad každého z nás popadne splín. Oliheň beznaděje, zda má naše současná cesta vůbec smysl. Já si v takový čas rád připomenu právě životy, které jsem měl tu čest při jejich změně doprovázet. A co ty? Cítíš, že taky potřebuješ změnu? Že to, co se teď ve tvém životě děje, fakt není něco, co by bylo pro tebe autentické?
Zarezervuj si se mnou první půlhodinové setkání zdarma a třeba se tvůj pohled na život změní!
