„Merline, co je za tím, že z mé kritiky mluvíš jen o tom, co se příště může odehrát lépe?“ ptá se mě můj stín. Kolegyně, která mě dnes stínovala jako pozorovatele při koučovacím setkání. Odpovídám, že „je to o tom, že právě tohle mě může někam posunout.“ Už když to říkám, dochází mi, že to není celá pravda. Kolegyně přece nemluvila jen o tom, co můžu zlepšit. Tak proč jsem si vybral právě tohle?
Mluví ze mě má výchova. Mluví ze mě obraz společnosti, ve které jsem vyrostl. Chybu si musíš přiznat a napravit ji. Ale co z toho, že se ti něco povedlo?
Co zůstává v hlavě?
Představ si, že máš za sebou důležitou schůzku. Nebo náročný rozhovor s někým blízkým. Všechno vlastně dopadlo dobře. Jenom … jedna věta mohla zaznít jinak. Jedna tvá reakce nebyla úplně ideální.
Na co budeš myslet cestou domů?
A co když tě někdo pochválí? Řekne ti, že máš za sebou fakt skvělou práci. Jak dlouho ti taková pochvala vydrží? Tipuji, že než přijde to první „ano, ale …“
- Jo, ale tady jsem zaváhal.
- Tohle jsem mohl udělat líp.
- A tamto se povedlo spíš náhodou.
Zkus si teď vybavit něco, co se ti v posledních dnech opravdu povedlo. A chvilku u toho zůstaň. Myslím to vážně.
Víš, proč se to povedlo? Co konkrétně bylo tvoje zásluha? Co zafungovalo? A co z toho by stálo za to zopakovat?
Že to bylo jen štěstí? Že to vlastně nebylo nic těžkého? Jenže na to se neptám.
Co se událo dobře?
Při zpětné vazbě se svým stínem jsem si uvědomil, jak automaticky hledám to, co můžu napravit. Ale u toho, co se povedlo, se takhle nezastavím. Jako by úspěch nepotřeboval žádné vysvětlení. Jako bych z něj neměl co získat.
Přitom pokud nevím, čím jsem k dobrému výsledku přispěl, jak to chci příště zopakovat?
Jak se naučit přijímat kritiku
Když mi někdo řekne, co jsem udělal špatně, přemýšlím, jak to napravit. Když mi řekne, co jsem udělal dobře, často to co nejrychleji přejdu. Zlehčím. Vysvětlím, že to vlastně nebylo nic zvláštního.
A pak tvrdím, že se chci rozvíjet. Akorát si ze zpětné vazby předem vyloučím to, ze čeho bych se mohl něco naučit.
Kritiku jsme si totiž zvykli používat jako jiné slovo pro výtku. Jenže i to, co děláš dobře, patří do hodnocení tvé práce. A přijmout to může být sakra těžší než přiznat chybu. Protože chybu napravit musíš. Ale přiznat si vlastní úspěch? To už zavání vychloubáním.
Tady se také dostáváme i k člověku, který ti tu kritiku dává. Jestli ti chce pomoct se zlepšit, měl by umět vidět obojí. Pokud na tvé práci soustavně nachází jen chyby, možná jeho zpětná vazba za mnoho nestojí. A ani přísný výraz a přesvědčivý hlas z ní neudělají užitečné hodnocení.
Takže až příště uslyšíš jen to negativní, zkus se zastavit. Opravdu nic dalšího nezaznělo? Nebo ti v hlavě zůstalo jen to špatné?
Můj stín mi řekla obojí. Já slyšel jen polovinu.
