Vůbec jsem dneska nechtěl psát o bludičkách. Chtěl jsem psát o tom, jak jsou Vánoce často deprimující, jako zranění předávaná z generace na generaci. O tom, jak jedno rozhodnutí udělat si čas Vánoc po svém a nepodřizovat se diktátu minulosti vede k pevnému uchopení otěží vlastního života. K rozvoji sebejistoty. Ale pak jsem se vydal na poslední letoší výšlap s koučem a mlha povídala jiný příběh.
O bludičkách
O bludičkách se traduje, že jsou to bytosti veskrze zlé. Objevují jako tajemná mihotavá světélka nad bažinami, která lákají cestovatele na scestí. Ukrývají se v mlze, těsně po něžném soumraku, a svádí poutníky ze správné cesty směrem do bažiny nebo hluboké vody. A proto se o nich říká, že „bloudí“ (stávají se bludičkami) ti, kdo jim uvěří. Často se objevují v lichém počtu a za nepříznivých povětrnostních podmínek. Především pak v říjnu, listopadu, únoru a březnu. Ale zprávy o jejich pozorování máme v podstatě z kterékoliv roční doby. Objevují se kromě bažinatých krajin také na hřbitovech, u tlejících pařezů či na polích bitev.
Moderní věda považuje bludičky spíše za přírodní fenomén než za nadpřirozené bytosti. Už dávno tomu slovutní vědci přišli s vysvětlením tohoto jevu poukazujícím na luminiscenci tlejícího organického materiálu, nebo hoření bahenních plynů. Existuje dokonce studie, která ukázala, že nad rašeliništi může docházet k mikroskopickým elektrickým výbojům, mikrobleskům, které iniciují zapálení metanu.
A přesto takovou zapálenou bludičku nikdo nikdy neviděl, ba dokonce ji ani v době mobilních telefonů nikdo nenatočil, ani nevyfotografoval.
O lidech
Neboj, nebudu se rozepisovat o lidech. K jejich pochopení jsme asi tak stejně daleko, jako k pochopení bludiček. A když si myslíme, že rozumíme, stejně nás vždycky překvapí. V každém případě se lidé bludiček báli a bojí. Lidová kouzla a rituály chránily před bludičkami v mnoha podobách. Ve Finsku se po cestě rozhazovaly drobky chleba, na Moravě se věřilo, že košile nošená naruby od bludiček ochrání.
V každém případě se obecně nedoporučovalo bludičky provokovat, křičet či hvízdat na ně, nebo dokonce jejich cestu křížit. Co tedy vedlo lidi k tomu, že člověk za bludičkou šel a dobrovolně se v husté mlze ztratil? V naprosté většině příběhů bludičky lidi neloví, nehoní je, nesahají na ně. Jen svítí a jdou si vlastní cestou. Snad za to může druhá strana mince příběhů, která vypráví, že lidé, kteří bludičky měli v úctě, leckdy se dočkali uvedení na správnou cestu, nebo dokonce jim bylo i zjeveno umístění velikého pokladu.
Koučovací rozuzlení
Snad jsi, můj milý čtenáři, dočetl až sem, abys zjistil, zda mi vypověděl rozum, či mě jemná bludička na putování okouzlila. Ale neboj se, příběh má přesně to, co koučovací příběh mít má. Změnu perspektivy. Protože to je přesně to, co koučování dělá. V situaci, která na první pohled nemá řešení, přináší nové pohledy a možnosti. A tak se podívejme i na příběh bludiček koučovacím způsobem.
Pro následující řádky na chvilku připusťme folklórní existenci bludiček. Bludičky ale nejsou hodné víly, co čekají na obejmutí. Podívejme se na bludičky jako na bytosti, které ale také nejsou zlé, jen mají pevně nastavené hranice, kam jsou ochotny vpustit bytosti lidské. A svým světlem tyto hranice jasně vymezují. Kdo je respektuje a má je v úctě, toho nechají na pokoji, nebo jej dokonce odmění.
A pojďme ještě dál. Přetavme tuhle metaforu do konkrétnosti. Představme si japonské hitodama (tedy bludičky) jako světélka očekávání druhých. Mají podobu třeba rodinných tradic, které ale už dávno nejsou naše. Hlasů, které říkají „mělo by se“, „takhle se to přece vždy dělalo“, nebo „je přece Štědrý den“.
Svítí. Jsou. Ale jen my se rozhodujeme, jestli za nimi půjdeme.
Následuj… anebo ne?
Bludičky dokonce ani jako bájné bytosti nikdy nebyly světlem k následování. Možná zkouška pozornosti, úcty, respektu. Ne každé světlo ukazuje cestu. Některá světla jen vymezují prostor, kam patříme. A tiše svítí v mlze, kam nikdy patřit nebudeme. A tam, kde chybí porozumění, nestačí ani největší odvaha, ani sebezapření.
Kdo nerozumí jazyku světla, nemá jej následovat.
Tak jestli teď stojíš v mlze a váháš, zda následovat mihotavá světélka bludiček, nebo se zastavit a s úctou a respektem zhodnotit své možnosti, ozvi se mi. Společně prozkoumáme možnosti tvé další cesty. První půlhodina je zdarma.
