Co když není problém v tom, že nestíháš, ale v tom, že už nechceš? Jsou chvíle, kdy se člověk nesnaží být lepší. Jen přestane utíkat před tím, co už dávno ví.
Bylo 23:45 a Zuzka seděla u pracovního stolu, na kterém ležely tři nedokončené výkresy a nikdy neupitý čaj, který sotva před několika hodinami úspěšně vystydl. Modré světlo monitoru jí pekelně pálilo do očí. Nesnáší tenhle nedělní rituál, kterému vznosně říká „příprava na týden“. Je to jistota i vězení zároveň. Jistota, že každou neděli večer přijde. A vězení z toho samého důvodu.
Kdyby se teď zastavila, kdyby zavřela notebook, zůstalo by jen ticho. Celý dům už dávno spí a tak je v místnosti úplně sama. Jen kočka kdesi za ní líně spí na gauči. Jenže toho ticha se Zuzka bojí úplně nejvíc. Protože právě v něm jí už měsíce dohání dost děsivý pocit: Co když jsem jen to, co odpracuji? Co když tam, pod těmi vrstvami deadlinů a očekávání, už nic není?
Tiše pípne oznámení a vpravo dole na monitoru blikne náhled příchozího e-mailu. Nabídka účasti na projektu, který slibuje „nové, vzrušující příležitosti“. V pátek odpoledne jí kvůli tomu volal nějaký snaživý panáček. Po hlase zněl jako mladíček. Taky ještě nespí. Jediné, co se místo vzrušení dostavilo, byla fyzická nevolnost. „Nové příležitosti,“ špitne směrem ke kočce. Tenhle termín se jí už dávno zhnusil. Znělo to jako další úkol, další cíl, další požadavek na její už tak vyčerpanou energii.
Právě teď totiž chce jediné: aby ji všichni nechali být. Nechce růst. Nechce se rozvíjet. Chce se jenom volně nadechnout a nepřemýšlet u toho nad tím, jak MOC už ji dávno netěší otevírání nových příležitostí.
Zavřela oči. V hlavě jí proběhl rozhovor s Merlinem z minulého týdne. „Zuzko, oprav mě, pokud se pletu, ale vnímám v tom, co říkáš velký rozpor. Přišla jsi za mnou s tím, že potřebuješ zlepšit svůj time management, jenže zároveň říkáš, jak moc chceš z toho koloběhu ven. Jak to tedy je? Co z toho je pro tebe důležitější?“ Tehdy na to neměla sílu reagovat. Teď, v nedělním tichu, to konečně dolehlo.
Pomyslela na novou příležitost a pocit hnusu se opět dostavil. To přece není o tom, že by byla líná nebo neschopná. Dost dobře viděla zajímavou příležitost v tom, co jí v pátek po telefonu klučina popisoval. Jenže kde na to vzít čas?! Jak zoptimalizovat to, co musí tak, ať se tam nová příležitost ještě vejde? To je to, co řešila s Merlinem. Asi si najde další kurz time managementu.
Pak udělala něco, co by ji ještě před hodinou nenapadlo. Neotevřela ten e-mail. A ani nezačala hledat kurzy, jak být lepší manažerkou.
Zavřela notebook.
Jen tam tiše seděla. Ve tmě. Dýchala. Deset minut. Přišla kočka a vyskočila jí na klín. A tak seděla ještě dál. A začala přemýšlet o tom rozporu, o kterém Merlin mluvil. Co je pro ni důležitější? Co dává smysl?
Uvědomění leckdy doprovází mocné AHA! Tady ne. Tady přišlo potichu a s kočkou na klíně. Jen muselo ještě chvilku dozrát. Nové cesty se nerodí z toho, jak si přidat další úkol do pekelně dlouhého seznamu. Nové cesty se rodí tam, kde si dovolíš přestat s těmi starými.
Ta nejdůležitější příležitost, kterou zrovna teď Zuzka má, je právo na to, aby se cítila mizerně, aby byla unavená, a přitom to nemusela cítit jako selhání.
Příští týden bude lepší. Dost možná bude ještě stejný, ale bude lepší. A půjde za Merlinem s novým zadáním: „Time management škrtáme. Chci se naučit, jak říkat ne. A rovnou to natrénujeme na jedné skvělé příležitosti z pátku.“
Ať už jsi Zuzka, nebo Petr, ať už máš na klíně kočku nebo prostě jen hlavu plnou všeho, co musíš stihnout, to ticho je pro nás všechny stejné. A jestli v tom nočním tichu nechceš být sám/sama, můžeme to zkusit probrat. Bez tlaku a bez velkých plánů. První setkání je u mě vždycky zdarma. Prostě jen prostor pro tebe, kde zkusíme zjistit, co z toho všeho, co tě drží v šachu, by šlo konečně pustit.
