… kluci přece nepláčou! Tak se pochlap, vstaň a jdi dál. A to nevadí, že jsi si rozbil koleno. To nevadí, že Ti umřel křeček. Kluci nepláčou. Kroť své slzy, je jedno, že jsi na pohřbu, snad něco vydržíš a život jde dál! Kluci nepláčou! Přijde Ti to povědomé? Proč nemáš plakat? Copak to, že jsi chlap, znamená, že jsi bez citu?
Kluci nepláčou
A pak přijde okamžik, kdy se emoce nahromadí a vypuknou v nejhorší možnou chvíli. A není to o pláči. Ale o zlomu, o destrukci člověka a jeho duši. Pláč je přirozená dobrovolná reakce každého člověka, kterak se vyrovnat s pocity smutku, vzteku, beznaděje, bolesti, ale třeba i silné radosti. Potlačování takových projevů je sakra nezdravé i když se nám společnost snažila v minulosti diktovat něco jiného. Proč kluci nepláčou? Snad proto, že jsou v takové chvíli zranitelní. Dávají najevo své vlastní já bez jakýchkoliv masek, které jsme si sami dobrovolně nasadili. Osobně říkávám, že mám 1385 různých masek, pro různé příležitosti a různé lidi. Ale jsem to pak ještě já?
Kouč a pláč
V prvopočátku svého koučování jsem se s pláčem těžce vyrovnával. Je přeci špatné někoho rozplakat. Časem jsem pochopil, že pláč je dobrý, úlevný a ozdravující. Uvolňující. Pokud se klient rozpláče, důvěřuje mi. Cítí se bezpečně v mé společnosti a ví, že navzdory tomu, co diktuje okolí, tady může. Pláč také umožní průchod emocím, které jsou silné, potlačované. Proudí a vyprchají. A pomohou později podívat se na téma s klidnější a jasnější hlavou. Emoce nejsou špatné, jen někdy ovlivní logiku až příliš silně. Rovnováha mezi emocemi a logikou je nesmírně důležitá.
Stává se, že se klient rozpláče. Jsem tichým podporovatelem, nesoudím, nesnižuji důležitost takového projevu. I kluci pláčou a je to dobře. Stejně tak je dobře umět si vybrat příležitost a možnost plakat. Přestože nám náš svět diktuje něco jiného.
