Povím Ti krátký příběh ze seriálu Pohádky koučí babičky, který jsem snad slyšel od někoho, kdo se vrátil z Číny. Že prý se to tam vypráví, jako inspirativní příběh o strachu. Přijde mi, že se to leckdy hodí i pro mé klienty v rámci koučování. Totiž zpráva o tom, jak strach ovlivňuje naše myšlení a odhodlání.
Byla jedna panda
A ta panda žila na břehu široké, líně a pomalu se valící řeky v malé pandí komunitě, která denně líně a pomalu pojídala bambusové výhonky a listy. Slunce prohřívalo břehy řeky a pandy pomalu, líně a spokojeně přežvykovaly listí. Pohodlný a hezký pandí život kazila jen skutečnost, že bambusového porostu nebylo na břehu pandí řeky právě mnoho. A tak namísto obtloustlých a líně se valících pand byly naše pandy tak trochu hubené, nervózní a prchlivé. Druhý břeh totiž oplýval hojností – hustým bambusovým hájem, který nikdo neobýval. Naše milé pandy závistivě a toužebně hleděly přes řeku a říkaly si „Tam by ale byl krásný život.“ Jenže řeka byla sice pomalá a líně se valící, ale zato tuze široká.
„Dědečku, proč prostě nepřeplaveme na druhý břeh?“ Ptalo se malé pandí mládě postaršího pandího pána. „Protože řeka je moc široká a my, pandy, neumíme moc dobře plavat.“ Odvětil postarší pandí pán. Poznámka autora: Tady pomiňme chybu v příběhu a vyzdvihněme jeho edukativní důležitost nad věcnou správností, neboť jak jistě dobře milý čtenáři víš, pandy a obzvláště pak pandy velké, jsou skvělé plavkyně. Mladé medvídě se toužebně zadívalo na druhý hojností oplývající břeh. A o poznání opatrněji a s bázní pak na širokou, líně se valící kalnou řeku.
Na řadu přichází strach
A tak šel den za dnem a milé malé pandí medvídě rostlo jako z vody. Tedy bambusového listí. Kterého nebyl moc dostatek. A tak vlastně až tak moc jako z vody nerostlo. Vlastně to bylo takové docela hubené pandí medvídě, které přerůstalo do neurotické mladé vyhublé pandy. Den za dnem ta neurotická mladá vyhublá panda koukala přes širokou, líně se valící kalnou řeku, a stýskala si, že neumí plavat a že na druhé straně řeky je krásný a šťavnatý bambusový háj. A tak přešla desetiletí, generace za generací se bály líně se valící a kalné řeky, která je dělila od blahobytu. A pokaždé, když se malé pandí medvídě ptalo, proč prostě nepřeplavou na druhou stranu řeky, dozvědělo se, že neumí plavat a že je potřeba líně se valící a kalné řeky bát.
Na řadu přichází ten, kdo do toho „hodí vidle“
I stalo se, že se narodilo v jeden posvátný den mladé medvídě, které se ničeho nebálo. Nebálo se ani leopardů a šakalů, nebálo se ani hlasitých a neznámých zvuků, nebálo se dokonce ani lidí. Lidé v blízkosti maličkého a chudého a skromného bambusového porostu klučili a už tak chudou krajinu přeměňovali na orná pole a pastviny pro dobytek, aby měli sami co jíst, protože jak známo, člověk se bambusu nenají. A zeptalo se jednoho dne malé odvážné pandí medvídě postarších pandích pánů „proč nepřeplaveme řeku a nežijeme tam, kde je bambusu hojnost?” A stejně jako generace před tím odvětili postarší pandí pánové: „Protože řeka je moc široká a my, pandy, neumíme moc dobře plavat.“
Malé odvážné pandí medvídě se sice spokojilo s prostou odpovědí, ale nedalo mu to. A tak jednoho dne, kdy jeho malé nožičky dorostly velikosti ostatních neurotických mladých vyhublých pand, prostě skočilo do řeky. „Raději se utopit, než prožít život v hladovění, třeba to nějak dopadne,“ říkalo si.
Jaké bylo překvapení, že široká, líně se valící kalná řeka byla v celé své šíři jen po kolena hluboká!
A poslední na řadě: ponaučení
Vezmi si z tohoto příběhu, můj milý čtenáři, cokoliv co jen v něm uvidíš. Jsem kouč a nepřísluší mi poučovat. Ale mohu Ti říci, co v něm vidím já. Vidím v něm, jak strach z neznámého, velkého, ovlivňuje schopnost pand – vlastně i lidí – jít dál. Posunout se v životě k tomu, co sice vidíme jako to, co chceme, co je pro nás lepší. Ale protože se bojíme neznámého a všichni okolo nám říkají, že to nejde, že to nezvládneme, zůstáváme raději v bezpečí toho mála, co přeci jen máme jisté.
Není se co divit, vždyť nám vždycky říkali už naši dědečkové – postarší pandí pánové, že „je lepší holub v ruce, než-li kohout na střeše.“ Ale vždycky je na výběr. Vždycky do toho můžeš hodit vidle.
Tak jestli chceš přeplavat širokou, líně se valící kalnou řeku, jsem tu a budu Tě vždycky podporovat. A v mezičase mi do komentářů můžeš napsat, kdy naposledy Tě strach paralyzoval a jak se najednou řešení ukázalo jednoduché, když jsi sebral odvahu.
