Tohle taky znáš. Všechno v tobě volá:
„Tak už to sakra řekni!“
a ono nic.
Stojíš a mlčíš. Případně se ještě slyšíš říkat „Všechno je v pohodě.“ Co mám dělat, když se bojím říct, co cítím?
Když slova zůstanou zaseknutá někde mezi srdcem a pusou
Nechceš ublížit. Nechceš čeřit vodu. Jasně, je to už pěkně dávno, co jste byli spolu někde venku, ale vždyť na tom přece nesejde. Nepije, nebije tě, nádobí nelétá vzduchem. Jen ten zájem není nikde znát. Tichá domácnost je téměř denním chlebem. Nezeptá se. Nedotkne se.
Má toho teď moc. A vůbec, musím si vážit toho, co mám. Žádné moje nálady se přece nenosí.
A tak mlčíš. Tiše. Roky. Dusíš to v sobě.
Mlčení, které zraňuje víc než slova
Představ si a připomeň si všechny věty, které kdy měly zaznít, ale raději je máš pohřbené hluboko v sobě. Představ si je jako obálky. Každá úhledně nadepsaná a uschovaná. Do šuplíku v sekretáři. Ve starém masivním sekretáři se stovkou malých zásuvek. Podívej, tady na zásuvce chybí úchytka. A vidíš nahoře ten stařičký otisk od hrnku kávy? Vezmi odvahu a nahlédni, otevři kteroukoliv ze zásuvek, přejeď prstem po hranách obálek a náhodně jednu vytáhni. Jde to ztuha. Jsou totiž doslova napěchovány v tom historií vonícím kusu nábytku, který představuje tebe sama.
Co je na té obálce napsáno? A proč zůstala tak hluboce uschována? Proč slova, která obsahuje nikdy nikdo neřekl nahlas?
„Nemusím to říkat nahlas, stačí jen naznačit!“ slyším tě. A kolikrát to skutečně zafungovalo? Kolikrát člověk proti tobě skutečně z křišťálové koule vyčetl, co se ty zrovna teď bojíš říci? Vzpomínáš tady na tu obálku? Máš už ji otevřenou? Cítíš ten vztek a bolest nad tím, že se nestalo nic?
Jak moc tě to odpojuje od toho, kým skutečně jsi?
Možná právě tohle mlčení zraňuje víc než slova.
A co kdyby to šlo jinak?
Jsem kouč. Neříkám ti, co máš udělat. Ale zvu tě ke zkoumání. Pojďme se na to spolu podívat jinak.
Co si opravdu přeji vyjádřit? Já vím, že máš v ruce obálku, kde je sepsáno všechno, co mělo tehdy zaznít. Ale bylo to opravdu to, co tě nejvíc trápilo? Zkus se nad tím ještě zamyslet, oklestit věty o slova výčitek a sdělení mezi řádky. Mezi řádky totiž umí číst jen někdo, kdo je s tebou skutečně přítomný, kdo aktivně naslouchá a kdo hledá. Ty ale chceš tuhle cestu co nejvíc zjednodušit.
Čeho se nejvíc bojím, že se stane, že to řeknu? Pojmenuj svůj strach. Když má jméno, můžeš mu čelit jednodušeji. Uvědom si také, že strach máš, protože ti na dané věci skutečně záleží. Proměň svůj strach v motivaci, protože ty přece opravdu chceš, aby tvůj život byl skutečně takový, jaký chceš.
Co by se mohlo stát… a co by se nemuselo? A stejně jako máš pojmenovaný strach, pojmenuj i tu nejlepší cestu. Často vidím, že když něco konečně dostane jméno, rozplyne se s tím i ten největší strach. A zmizí i očekávání, které ho krmilo. Protože ať to dopadne jakkoliv, bude o jednu obálku v sekretáři méně.
Papír je nejlepší důvěrník
Nechci po tobě, ať hned jdeš a svá poznání budeš (často emotivně) ventilovat. Ale co když si dovolíš to alespoň napsat? Nech tužku na papíře tiše vykreslit své pocity, které se bojíš říci nahlas. Nech své emoce šeptat, aby nemusely křičet v osobní konfrontaci dávno dušených bolestí. A víš co? Jestli dneska otevřeš byť jen jednu jedinou obálku, je to víc, než tisíc náznaků za posledních pět let.
Co kdyby to, co toužíš nahlas říci, nebylo nepřítelem vztahu, ale jeho základem?
A jestli vnímáš, že jen prosté nahlédnutí do obálky nestačí a nevíš, kudy dál, napiš mi. Můžeme se tím probrat spolu.
