Je to ten typ ticha, který můžeš vnímat snad jen v neděli odpoledne. Právě teď. Chvilka zastavení a opravdového uklidnění. Žádný konflikt, žádný požár k hašení. Podle všech vnějších parametrů, které naše společnost používá k měření úspěšné existence, je v tomto bodě všechno v naprostém pořádku. Tak proč tě tenhle pohled na vlastní život tak strašně bolí? Proč máš pocit, že jsi jenom dobře nastavený proces v systému, který sice skvěle funguje, ale už dávno v něm není radost?
Úspěch, který se stal pastí
Nejhorší na tom všem je, že ti vlastní úspěch bere právo si stěžovat. Před kýmkoliv, i před sebou. Když selžeš, když se ti rozpadne vztah nebo se hroutí firma, můžeš alespoň na konkrétní problém ukázat prstem. Máš nepřítele. Máš pro celý svět jasný důvod proč se cítit špatně. Jenže tady je vše v pořádku.
Když celý tvůj život kompletně funguje, tvá nespokojenost vypadá jako nevděk. Super. Nevděk je opravdu skvělá nálepka. Něco, co chceš, aby u tebe ostatní viděli. A tak přidáš. Přidáš tu víc efektivity, tam víc kontroly, víc úkolů. Stáváš se vězněm ve zlaté kleci vlastní kompetence. Gratuluji. Máš systém, který je tak dokonale funkční, že tě už k ničemu nepotřebuje. Vlastně potřebuje. Potřebuje totiž tvůj výkon. Doslova vyžaduje tvou absolutní funkčnost, protože jsi nepostradatelnou součástkou ve stroji vlastní konstrukce, který tě drtí svou bezchybností.
Je v pořádku nebýt v pořádku
Dovol mi na chvilku se zcela „nekoučovsky“ vrátit k pocitu nevděku. Totiž ten pocit „není mi v tom dobře“ není nevděk k tomu, jak perfektní systém máš, ale věrnost vůči sobě. Je to důkaz, že tvá podstata je víc než jen součet tvých úspěchů.
Jak bude vypadat tvůj svět, když přestaneš měřit vlastní úspěch pomocí toho, jak vypadáš navenek?
Jaké jiné měřítko si můžeš vybrat?
Myslím tím takové měřítko, jehož nenaplnění na 100 % bude znamenat jen to, že máš prostor kam růst. A nespokojenost s jeho naplněním je znakem vlastní hodnoty, kreditu, sebeúcty? Jak se teď cítíš a co si o sobě uvědomuješ?
Cesta za sny
Velmi rád představuji koučování jako cestu. Jako cestu za sny. Za tím, kým opravdu chceš být. Cestu, na které jsem průvodcem, parťákem. A vím, že první vykročení bývá plné strachu a někdy i bolí. Ale stojí to za to. Stojí za to vykročit prvním nesmělým krůčkem a cítit lehké šimrání v břiše při netrpělivém očekávání všeho, co na cestě objevíme.
To, co dneska začalo přečtením krátkého článku, lehounké ochutnávky možností, znamená právě ten první krok. Ale není to návod k použití. Takové návody nedávám. Nejde o to všechno zbořit a začít znovu. Jde o to najít odvahu stát se v tom bezchybném systému zase člověkem. Ale s právem na chybu, na únavu i na ticho.
Chceš další malý krůček? Na 5 minut se zastav a zamysli se:
Co od sebe dnes vlastně vyžaduji?
A pokud se teď cítíš na další už o trošku větší krůček, že nastal čas podívat se na to, co všechno je v naprostém pořádku, zarezervuj se. První půlhodinka je zdarma.
