Taky znáš ten moment, když ti někdo poděkuje a mozek v tom začne hledat ironii? Tento týden mi přišla dvě hezká poděkování a přesně tohle se mi stalo. „Dobrá práce.“ Radost trvala sotva vteřinu, pak nepozván přišel starý sarkasmus.
Filtr jako fakt
Na maličkou chvilku odskočím ke kolegům terapeutům, abych vysvětlil, kde se tenhle dávný „přítel“ vůbec vzal. Kdysi dávno v dětství se ti vytvořil velmi silný filtr reality. Můžeme mu říkat třeba „filtr nedůvěry“ nebo „filtr ironie“. Tvá mysl se chrání před potenciálním zklamáním nebo zraněním a zcela automaticky skrze tento filtr interpretuje pozitivní data (poděkování). A tak se skutečné poděkování mění v „poděkování“.
Vidíš ten rozdíl?
Koučovací přístup není hlavně o tom zjistit, proč tenhle filtr vznikl a co za ním stálo. Koučování je o tom, že v tomhle případě přijmeš fakt, že tvá mysl si realitu upravuje a naučíš se s tím pracovat. Není naším úkolem filtr zničit, protože tvoří součást tvé osobnosti, ale uvědomit si jeho aktivní sepnutí a jeho výstup nahradit skutečností.
Past automatické obrany
Co obvykle uděláš, když ti někdo poděkuje? Vsadím se, že zazní věty jako: „To nestálo za řeč,“ nebo „Není vůbec zač.“ Jasně, že ano. Jsou naučené. Doslova zažrané pod kůží. Jenže jakmile je vyslovíš, zahazuješ veškerý svůj vynaložený čas a energii. A tím, že svůj výkon nahlas znehodnotíš, dáváš svému mozku signál, že ta pochvala vlastně nebyla zasloužená. Potvrzuješ mu, že měl pravdu, když byl podezřívavý a nasadil filtr.
Behaviorální brzda: Pravidlo jedné tečky
Automatický filtr a ustálený pocit nezměníš tím, že se v něm budeš jen rýpat. Neurony v mozku mají už příliš stabilní dráhy na to, aby změna přišla v jediném uvědomění. Potřebuješ silnou behaviorální brzdu a já ti ji dám. Úkol je jednoduchý, ale uznávám, že sakra těžký:
- Až tě příště někdo pochválí, řekneš jen: „Děkuji.“
- Až ti někdo za něco poděkuje, odpovíš: „Rádo se stalo.“
A pak zmlkneš. Tečka. Žádné omlouvání, žádné vysvětlování, žádné snižování zásluh.
Tvoje mysl začne křičet a vzpínat se. Na jazyk se budou drát tatáž slova, co říkáš vždycky. Vydrž to. Jednoduše tu pochvalu či poděkování přijmi a nech je existovat. A právě tímhle tichem začneš pomalu přepisovat staré neuronové dráhy.
Někdy to chce pomoc zvenčí
Vytvořit nové návyky chvíli trvá. Zvyk je ale železná košile a počáteční diskomfort často převálcuje i to nejlepší odhodlání. Pokud cítíš, že tvůj filtr nedůvěry je příliš silný a vlastní ticho prostě neustojíš, ozvi se. Někdy je potřeba podaná ruka – někdo, kdo s tebou ten diskomfort v bezpečném prostoru vydrží a nedovolí ti utéct zpátky do starých obhajob.
První třicetiminutovka je zdarma. Poděkuješ mi potom, zkusíme to?
