Dneska je předposlední srpnový den. Vlastně se to už téměř láme. Doslova za pár dní začne září a s ním se zase všechno tak nějak rozjede.
Končí dovolené, děti jdou do školy, kalendáře se začnou plnit schůzkami a po létě se vrací všechny ty věci, které jsme na pár týdnů úspěšně odložili někam stranou. A většinou přemýšlíme hlavně nad tím, co všechno musíme zase začít dělat. Vrátit se do práce. Začít pravidelně cvičit. Konečně dodělat ten projekt. Ozvat se lidem, kterým jsme se celé léto neozvali. Dohnat resty (které jsme se vnitřně zavázali přes prázdniny dodělat). Začít zase pořádně fungovat.
Jenže co když je stejně důležitá úplně opačná otázka? Co si do září vůbec nechceš vzít zpátky?
Věci, které přes léto vůbec nechyběly
Právě tyhle věci jsou podle mě zajímavé. A nemyslím ty, které jsme nestihli. Ale ty, které jsme prostě několik týdnů nedělali a vlastně jsme si na ně ani nevzpomněli. Některá pravidelná schůzka. Neustálé kontrolování mailu. Telefonát, který automaticky zvedáme pokaždé, když zazvoní. Povinnost, kterou jsme si kdysi vzali na sebe a už dávno nevíme proč. Nebo třeba člověk, se kterým se vídáme hlavně ze zvyku.
Tak nějak jsme to přes léto pustili. A svět fungoval dál.
To přece stojí minimálně za zamyšlení, no ne?
Proč to všechno vracet zpátky?
Září má zvláštní schopnost vracet nás do starých kolejí. Otevřeme kalendář a postupně do něj nacpeme přesně to, co tam bylo před dovolenou.
Protože to tam přece patří.
Jenže proč? Pokud ti něco dva měsíce nechybělo, nestojí za to se podívat, jestli to opravdu potřebuješ znovu pustit do svého života? Září mi tak trochu připomíná první leden. Den, kdy si dáváme předsevzetí, ohlížíme se na rok, který utekl. Nechceš si zahrát jednu rychlou jednoduchou hru?
První věc, která tě právě napadla, že ji do toho nového začátku nechceš, jednoduše vypusť. A nemusí jít o žádnou zásadní životní změnu. Klidně o drobnost. Jednu schůzku, která se nemusí konat každý týden. Jednu povinnost, kterou může převzít někdo jiný. Nebo třeba večer, který si tentokrát nenecháš zaplnit.
A vyšší level téhle hry se může jmenovat: Tentokrát neřeknu „ano“, které říkám jen proto, že to tak bylo vždycky.
Co si do září nevezmeš?
Nechci po tobě, ať teď během pěti minut překopeš celý podzim. Jen si všimni, co tě při té otázce napadlo jako první. Většinou totiž docela dobře víme, co nám už nesedí, co nechceme. Jen jsme si zvykli to dál dělat. A přesně tady dává koučování největší smysl. Nejde o to, že bych ti jako kouč řekl, co máš ze svého života vyhodit, ale poskytnu ti prostor k zastavení. Ať máš bezpečné místo, kde můžeš pojmenovat, proč něco pořád držíš, a rozhodnout se, jestli to tam opravdu ještě chceš. A společně pak vystavět smysluplný plán, jak toho dosáhnout.
Pokud máš pocit, že se ti září začíná plnit věcmi, které už tam vlastně nechceš, pojďme se na ně spolu podívat.
