„Merline co s tím mám dělat? Stalo se to zase. Zase byl můj řev hlasitější než stampede na americké pláni.“
Hmmm, myslel jsem si, že vinnetouovky už dneska nikdo nečte, nebo si z nich nic nepamatuje. Ale udělal jsem si alespoň docela dobrou představu o tom, jak hlasitý asi klient byl.
„Já to nechci, jenže mě všechno rozčiluje. Občas mám pocit, že mě štve i to, jak sám dýchám.“
Hlavou mi bleskla klasická otázka, podobná jako už stokrát předtím: „Dobře, co bys chtěl cítit místo vzteku?“
Ale protože nejsem klasik, zeptal jsem se jinak: „Hele, a co když nejde ani tak o to, že tě rozčiluje svět… ale že něco v tobě už fakt nemůže dál mlčet?“
Když mě všechno rozčiluje
Někdy to začne hned ráno. Třeba prázdným obalem od čehosi v lednici. I ty dveře do koupelny dneska vržou tak nějak víc … nasíravě. Ve dřezu nádobí, které někdo měl dát do myčky už večer. Děravá ponožka, kávovar místo voňavé husté černé café créma vyprodukoval smradlavý odvar právě z těch děravých ponožek. Cítíš to? Ještě jedna jediná další kapka a tenhle den bude ztracený. Protivný. Stejně jako ty.
Čím to je, že některé dny přesně takto začnou a nikdy nekončí? Je to jen souhra tisíce náhod? Nebo je za tím ještě něco jiného? Co když se ti tyhle drobnosti denní rutiny stávají častěji, než si myslíš, ale ty na ně běžně reaguješ s nadhledem? Tak čím to je, že ne dnes?
Ignoruješ mě? Přijdu!
Dáš si další kafe, nuceně se usměješ na kolegu v práci a stejně víš, že je to debil. Blbeček. Hmm … takže klasické ignorování problému nefunguje. A tak to zkusíš překousnout. Jdeš na to logicky. Dospělý člověk přeci nebude dělat dusno kvůli nevysypané nádobce na kávovou sedlinu. A tak ji s klidem vysypeš, pečlivě umyješ všechny další části. Ještě dolít vodu. A bliká kontrolka odvápnění. Nestranný pozorovatel sleduje, jak s bohorodým klidem pečuješ o firemní mašinku. Pak přijde z ničeho nic výbuch. Směřovaný na anonymního plantážníka, co není schopný po sobě ani uklidit nádobí.
Dneska se s tebou všichni bojí mluvit. V práci i doma. A tak zůstaneš tiše sedět v autě.
Počůrané prkénko jako metafora neřešeného
Stejně tak dobře jako já víš i ty, že těch tisíc drobností, co tě za den naštvalo nejsou důvodem tvého pocitu. A své pocity pro všechny indiánské bohy na světě nepotlačuj. Ale zkoumej ho. Zkoumej, co se skrývá za tím vším balastem, co se ti staví do cesty. Co je to, co tě žere tak dlouho a tiše, že už to sice nevidíš, ale pronásleduje tě to dnem i nocí? Když už v tom autě sedíš a máš chvilku klidu, dovol si pravdivý vnitřní dialog. Dialog, ve kterém budeš dávat pozor třeba na lechtání v břiše, nebo napnuté zádové svaly v momentě, kdy se budeš blížit vlastní pravdě.
Hledej to, co cítíš, když zase utřeš záchodové prkénko, ale nikdy nahlas neřekneš, že tě to štve.
Emoce nejsou chyba. Jsou pozvánka.
Co máš dělat, když tě všechno rozčiluje? Nedám ti řešení. Neřeknu ti, že máš jít křičet do lesa, myslet pozitivně, nebo dělat tai-chi. Naopak po tobě budu chtít možná i bolestivé zkoumání vlastního rozčílení.
A teprve až najdeš, co tě opravdu žere, budu se ptát, co chceš místo toho.
Už to máš? Nebo se ti to nedaří? Dej si se mnou první půlhodinku zdarma a podívejme se, co s tím můžeš dělat.
