Co se stane, když ztratíš orientaci a ignoruješ fakta? Je středa odpoledne. Slunce se s jarní silou opírá do krajiny a my s klientkou kráčíme lesní cestou. Jdeme a objevujeme nejen nové myšlenky, ale i skrytá místa. Tentokrát nás cesta zavedla k malému pomníku. Pomníku padlým letcům u Račic na Vyškovsku. Kdysi jsem o něm četl. Dvě jména, pár strohých faktů. Ale v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila metafora, která dokonale vystihovala to, s čím se mnozí z nás v životě potýkáme.
Jak snadno ztratit orientaci
Představ si letce, který se při rutinním cvičném letu vznáší nad mraky. Už se vrací domů a tak pomalu klesají a nalétají letištní okruh. Nezbývá než klesat a vletět do tehdy nízkých mraků. Stroj není z brusu nový, ale pořád ještě novotou voní. Horizont náhle mizí a kolem je jen šedá tma. Motor něžně přede. Lehounká turbulence zatřese drakem letadla. Prostorová orientace stojí na třech pilířích: zrak, vnitřní ucho a somatosenzorický systém (svaly, klouby, tlak). Pokud informace z kteréhokoliv zdroje chybí, mozek se snaží si ji domyslet.
Vytváří si tak obraz falešné reality. A ten je natolik přesvědčivý, že raději uvěříš svému pocitu než kalibrovaným přístrojům. Neštěstí se stalo v roce 1955, kdy výcvik IFR (let podle přístrojů) byl u nás prakticky v plenkách a piloti prostě létali „podle citu“. Nevíme, co se přesně stalo, ale dost možná přístroje signalizovaly nízkou rychlost a klesání, a tak pilot přidal plyn. Výkon dvou tisíc koní tě přimáčkne do sedačky. Přístroje sice tvrdí, že klesáš, ale ty vnímáš, že strmě stoupáš. A tak tlačíš nos dolů tak dlouho, až za tebou zůstane jen 200 m dlouhá brázda v lese.
Není to děsivé? Věříš svému pocitu… a ten tě vede do průšvihu?
Vnitřní pocit
Strach, staré vzorce chování nebo jakési vnitřní nutkání. Tohle všechno umí dokonale přepsat objektivní fakta.
Jsme v nefunkčním vztahu, kde fakta položená na stole sice vidíme, ale stejně se držíme jakési naděje nebo zvyku.
Nedaří se nám v práci a místo jednoduché analýzy toho, co se děje, raději se utápíme v pocitu „jsem neschopný“.
Stojíme před zásadním rozhodnutím – kariérní změnou, stěhováním – a místo abychom si posbírali všechny dostupné informace, necháme se ochromit strachem z neznáma.
Je to stejné jako letec v mraku. Vidíme jen to, co nám dovolí náš vnitřní „mrak“ emocí a přesvědčení. A co se děje venku, co nám ukazují ty „porouchané přístroje“ (signály z okolí, reakce lidí, objektivní data), to jednoduše ignorujeme.
Proč se to děje?
- Strach ze změny: Neznámé je děsivé, a tak se držíme toho, co známe, i když je to špatné. Raději známe peklo, než neznámé nebe.
- Vnitřní přesvědčení: Často si nosíme v hlavě staré příběhy o sobě, svá minulá selhání, které nám brání vidět nové možnosti.
„Na tohle nemám“, „To se mi nikdy nepovede.“ A tyhle přednastavené rutiny nás drží pevně na zemi, i když máme křídla. - Emoční závislost: Jsme emočně navázaní na situace nebo lidi, i když nám ubližují. Rozchod bolí, i když víme, že to je správná cesta.
Jak opět získat orientaci?
Prvním a nejdůležitějším krokem je zastavit se. Přesně jako by pilot v kritické situaci měl přestat panikařit, zapomenout na to, co cítí a podívat se na přístroje. To ale vyžaduje obrovskou odvahu. Odvahu podívat se na to, co se skutečně děje. A právě tady přichází na řadu síla koučinku. Nedám ti žádný návod, mapu. Ale pomůžu ti kalibrovat tvé vlastní vnitřní přístroje.
- Pojmenuj svůj mrak: Co je ten pocit, to přesvědčení, ten strach, který ti brání vidět realitu? Napiš si ho. Teprve když věc pojmenuješ, ztratí nad tebou část své síly.
- Hledej „přístroje“: Jaká jsou objektivní fakta? Co ti říkají lidé kolem tebe (ti, kterým důvěřuješ)? Jaké jsou důkazy o tom, co se skutečně děje? Někdy je potřeba se zeptat někoho zvenčí, kdo není emocionálně zapojený.
- Odděl pocity od faktů: Zkus se na situaci podívat jako nezúčastněný pozorovatel. Co je objektivní a co je jen tvůj pocit? Co je to, co víš, a co je to, co cítíš? V přírodě, v tichu lesa, často nacházíme objektivnost, která se v běžném shonu ztrácí.
A co dál?
Udělej ten první krůček. Získáním orientace to teprve začíná! Pak totiž přichází ten nejdůležitější krok – akce. I ten nejmenší, zdánlivě bezvýznamný krok může změnit směr celého letu. Může to být úklid stolu, rozhovor s přítelem, nebo jen to, že si sedneš a dovolíš si přemýšlet.
Pokud tě obklopuje šedý životní mrak, pokud ignoruješ signály a toužíš opět převzít řízení, vzpomeň si na ty dva letce u Račic. Nenech se ovládnout mrakem.
Chceš najít svůj vlastní směr a dostat se z mraku ven? Jsem tu, abych ti pomohl vidět fakta. Pojmenovat tvůj mrak a najít tvé vlastní přístroje. Ozvi se na úvodní konzultaci zdarma. Společně najdeme tvou cestu k tomu, ať zase v noci dobře spíš.
Rezervuj si svůj termín
