Potká se takhle Klient s Koučem.
„Poslouchaj, Kouč. Já už měsíc přemejšlím, proč se mnou ty lidi nechtěj spolupracovat. Vůbec tomu nerozumím.“
Kouč mlčí.
„Já už jsem to probral ze všech stran. Co jim může vadit? Co dělám blbě, co bych měl změnit… měsíc!“
Kouč pořád mlčí.
Klient se zarazí.
„Věděj, Kouč… já bych se jich mohl zeptat!“
Pak chvíli kouká na Kouče, přivře oči, mrkne na hodinky a v duchu počítá…
„Kouč, a tohle si nechaj zaplatit?“
„Platěj jen za těch pět minut. Ten měsíc měli zadarmo.“
Tak a teď vážně. Co se během těch pěti minut vlastně stalo?
Dneska ti chci zas trošku poodkrýt, co se na koučování opravdu děje. Na první pohled se s mým klientem z úvodního vtipu nestalo skoro nic. Já jsem mu neřekl, proč s ním lidé nechtějí spolupracovat. Ani jsem to nevěděl. Nejsem mentor, a tak jsem mu ani nedal seznam pěti možných příčin, nenavrhl jsem komunikační strategii a nevymyslel za něj, co má změnit.
Jen jsme spolu chvíli seděli a on mluvil. A během těch pár minut si nahlas poskládal něco, nad čím už měsíc přemýšlel. Sám.
Mým úkolem v ten okamžik nebylo zasahovat, vstupovat s řešením. Ale naopak nechat vše plynout tak, aby se stala úplně jednoduchá věc: klient si uvědomil, že se snaží zjistit, co si myslí někdo jiný, ale celou dobu tu odpověď hledá ve vlastní hlavě.
A nefunguje mu to.
Odpověď na špatném místě
Tohle přitom není nijak výjimečná situace! Kolikrát přemýšlíme, proč se někdo zachoval právě takhle? Co si o nás myslí? Jak to, že neodpověděl? Proč nabídku odmítl? Čím to je, že se partner stáhl? Jak to, že moje děti vůbec neuklízí? Proč klient nekoupil? Jak to, že šéf reagoval právě takovým způsobem?
A pak si začneme vyrábět odpovědi, jen je pro pocit bezpečí formulujeme jako otázky:
- Nejsem moc drahý?
- Jsem pro ně vůbec dost dobrý?
- Nevysvětlil jsem jim to náhodou špatně?
- Třeba jim vadí způsob, jakým komunikuju?
- Možná už někoho mají. Možná…
Čím déle nad tím přemýšlíme, tím propracovanější naše teorie bývají.
Jenže pořád jsou to naše teorie.
A přitom tu naprosto jednoduchou odpověď má v takové situaci někdo úplně jiný.
Proč na to tedy nepřišel sám?
To je samozřejmě zajímavější otázka. Když se na ten příběh podíváš zvenčí, řešení působí skoro směšně jednoduše (a proto také úvodní vtip).
Tak se jich prostě zeptej. Hotovo.
Jenže zvenčí se problémy řeší zatraceně dobře. Když jsme součástí nějaké situace, vkládáme do ní vlastní historii, očekávání, obavy, zkušenosti a často také docela slušnou zásobu domněnek. A z toho všeho si pak skládáme ty nejčernější možné scénáře.
Každá další myšlenka pak vyrůstá ze stejného základu jako ta předchozí. A čím déle nad danou věcí přemýšlíme, tím silnější je naše tendence zpochybňovat nejen možné řešení, ale i sami sebe.
Jsem vůbec dost dobrý? Zvládnu to? Nedělám něco zásadně špatně? A co hůř, leckdy jdeme ještě hlouběji. Začneme zpochybňovat i hodnoty, na kterých si zakládáme. Jsem opravdu spolehlivý? Férový? Kompetentní? Dokážu nést odpovědnost, kterou jsem na sebe vzal?
Problém už pak není jen problémem. Začne sahat na to, kým jsme a čemu věříme.
A právě tehdy se začneme bát i samotné odpovědi.
Pět minut ticha s fakturou?
Když si vezmu naši úvodní anekdotu doslova, vlastně to tak skoro vypadá. Jenže hodnota koučování neleží v množství slov, která kouč během setkání pronese.
Kdyby ano, byl by nejlepší kouč ten, který klienta vůbec nepustí ke slovu. A to by byl dost zvláštní koučink.
Smyslem není, abych měl na tvoje otázky lepší odpovědi než ty. Ani je mít nemůžu. Neznám všechny lidi kolem tebe, nežiji tvůj život a nenesu následky tvých rozhodnutí.
Poslouchám ale, jak o své situaci přemýšlíš. Všímám si míst, kolem kterých chodíš pořád dokola. Vidím ta, kterým se vyhýbáš a ptám se po důvodech. Můžu tě zastavit, když ty automaticky pokračuješ dál. Vnímám i neverbální projevy tvého těla, které mnohdy řeknou víc, než třeba tisíc slov.
A tak leckdy úplně stačí vyslovená úvaha. Poprvé vyslovená nahlas.
Tentokrát to trvalo asi pět minut.
Jindy to trvá podstatně déle. A někdy během jednoho setkání žádné velké „aha“ nepřijde vůbec, ale i to je v pořádku. Cesty nejsou jen o křižovatkách a rozhodnutích.
Neděláš teď děláš náhodou úplně totéž?
Zkus si na chvíli vybavit něco, nad čím už delší dobu přemýšlíš.
Proč ti už delší dobu někdo neodpovídá? Proč se zákazníci rozhodují jinak, než očekáváš? Jak je možné, že se doma pořád vracíte ke stejnému konfliktu? Proč se ti nedaří posunout projekt? Nebo proč někdo kolem tebe dělá něco, čemu vůbec nerozumíš.
Kde vlastně leží odpověď, kterou hledáš?
Opravdu ji můžeš najít dalším přemýšlením? Nebo ji má někdo jiný? A co když už odpověď dávno znáš, jen se ti nelíbí krok, který z ní vyplývá?
To poslední je mimochodem taky docela časté. Protože zeptat se potenciálního partnera, proč s tebou nechce spolupracovat, zní jednoduše. Ale zároveň riskuješ, že ti odpoví.
Jak dlouho už nad svým problémem přemýšlíš?
Pět minut? Týden? Měsíc?
Přijď. Třeba během půl hodiny zjistíš, že řešení bylo celou dobu přímo před tebou. Minimálně se ale na tvůj problém podíváme naprosto jinak, než ty v celém příštím měsíci.
A neboj. Ten měsíc ti účtovat nebudu.
