Po koučování se klientů formou dotazníku ptám, co jim setkání přineslo, co by chtěli příště jinak a jak se během něj cítili. Pevně věřím, že tohle malé zastavení po koučování ještě přinese další myšlenky, které třeba nezískaly svůj prostor zaznít. Navíc získávám cennou zpětnou vazbu. A na odpovědích mě naprosto fascinuje jedna věc: pocit bezpečí a nepohodlí se vůbec nevylučují. Dost možná právě naopak.
„Nebylo to celou dobu příjemné, musel jsem čelit sám sobě a asi i svým přesvědčením, ale cítil jsem se bezpečně a motivovaně rozklíčovat danou situaci.“
… a hodnocení 9 z 10.
Bezpečí neznamená pohodlí
Nepříjemné a bezpečné. Na první pohled se to skoro vylučuje. Jenže v dalších odpovědích se objevuje něco podobného:
„Cítil jsem se uvolněně, ale i lehce nepříjemně. Mluvil jsem o věcech, se kterými nejsem spokojen.“
Vlastně to dává docela dobrý smysl.
Bezpečný prostor není místo, kde se člověk musí celou dobu cítit dobře. Je to místo, kde si může dovolit otevřít i něco, co příjemné není. Něco vyslovit. Přiznat si. Chvíli u toho mlčet. Nebo taky bez obav říct: Tudy dneska jít nechci.
Nepohodlí není cíl
To ale neznamená, že dobré koučování poznáš podle toho, že ti při něm bude nepříjemně.
Kouč není a nemá být člověkem, jehož úkolem je za každou cenu tě někam dotlačit. Rozebrat tě na prvočinitele a pak se plácat po ramenou, jak hluboko jste se dostali. Naopak někdy je koučování lehké, veselé a člověk odchází nabitý energií. Jindy se dostaneme k něčemu, o čem se mluví zatraceně těžko.
Mým cílem ale není nepohodlí vytvářet. Může přijít ve chvíli, kdy si člověk uvědomí něco, co si dosud nechtěl připustit.
Třeba že potřebuje něco, o čem byl přesvědčený, že to nepotřebuje. Že některé věci dávno mají řešení, ale člověk je řešit vlastně nechce. Nebo že problém, kdy měsíce hledáš vinu kolem sebe, má alespoň zčásti těžiště v tobě samém.
Tohle jsou mimochodem přesně věci, které se v odpovědích objevují. A takové zjištění opravdu nemusí pohladit.
Bezpečí je i moje odpovědnost
Ne každé nepohodlí je užitečné. Jsem zodpovědný za proces a za bezpečí. A také za to, aby bylo jasné, co spolu právě děláme a proč.
Jedna ze zpětných vazeb po výšlapu mě v tomhle docela usadila:
„Nebral/a jsem to jako koučování. Kdybychom se neznali v minulosti, asi bych na ten výlet nešel/nešla. Svěřovat se = důvěřovat.“
Samotný výlet dostal devítku. Koučování pětku.
Tady nebyl dostatečně jasně nastavený rámec. A to je jasně moje odpovědnost. Od té doby si dávám větší pozor nejen na to, jak koučování začíná, ale i na to, zda je během něj pořád jasné, co děláme, zda chce druhá strana pokračovat a má prostor říct ne.
Protože bezpečí se jednoduše nedeklaruje větou „tady můžeš říct cokoliv“. Musí se projevit v tom, jak je celé koučování vedené.
Právě proto se ptám
Po skončení sezení můžu mít pocit, že všechno proběhlo skvěle. Jenže to je pořád jen můj pohled. Proto se ptám nejen na to, co si klient odnáší. Zajímá mě i to, jak se během koučování cítil a co bych měl příště udělat jinak.
Zakládám si na tom, že v odpovědích se opakují věty jako:
„V pohodě a pod rozumným tlakem.“
„Bezpečně, otevřeně, že mě někdo chápe.“
„Uvolněně, ale i lehce nepříjemně.“
Tohle je pro mě mnohem zajímavější než samotná desítka v hodnocení.
