Pořádek na stole je jednoznačně důležitá věc. Koučování se hodí na opravdu široké spektrum témat a klienti leckdy přijdou i s tématem zdánlivě maličkým. Ale někdy se za tím vším skrývá o mnoho víc. Baví mne následovat klienta v myšlenkách a objevovat co všechno se může za pro někoho banalitou (která ovšem klienta skutečně trápí!) skrývat.
Pořádek na stole
Známe to všichni, kdo jsme kdy sdíleli kancelář (s kolegou), skříňku (se spolužákem), nebo kuchyň (s manželkou). Každý máme jednoduše jiná pravidla v tom, co je a není (ne)pořádek. Nepatřím k lidem, kteří musí mít stůl rozdělen na sektory pro sklenici s vodou, nebo pravítko, tužku a propisku, nicméně po pracovním dni mám rád stůl čistý. Věci vyřešené uklizené, věci k řešení nachystané na další den. Notes s poznámkami pěkně lícuje s uloženou tužkou a hadřík na brýle je složen do trojúhelníkového tvaru. A než se někdo zeptáte, ano, velmi výjimečně na sobě pozoruji jisté – pro nezkušené pozorovatele téměř neviditelné – prvky OCD.
Možná o to více mne zaujal klient, který přišel s tématem nepořádku na stole a jak jej řešit.
Co je klientovým cílem?
Jednoduché zadání, že?
„Chceš mít pořádek na stole? Jasně … řekni mi, jak to vypadá teď?“
„Teď tam mám strašný bordel, všechno leží všude, těžko něco hledám.“
„Co s tím můžeš dělat?“
„Můžu si začít po každém pracovním dni uklízet. Být pečlivý a nenechat nic na stole.“
„Skvěle! Jak moc to chceš změnit?“
„Asi hodně, docela mne to trápí!“
„Aha, a kdy to uděláš?“
„No začnu zítra…“
Takový rozhovor se ale naštěstí (pro mne i pro klienta) neodehrál.
„Říkáš mi, že chceš mít pořádek na stole? Dobře, jak vypadá Tvůj stůl teď?“
„Teď tam mám strašný bordel, všechno leží všude, těžko něco hledám.“
Pozoruji klienta a všímám si, že sousloví „strašný bordel“ říká tak nějak jinak, jednoduše mi k němu a jeho předchozímu stylu vyjadřování nesedí. Mlčím a čekám, co dál klient řekne.
„Kolega mi říká, že je se mnou v kanceláři peklo, že všude jsou moje věci a stydí se zvát si někoho do kanceláře, že tam je ten můj bordel!“
Teď už mi dává smysl, proč mi to k němu nesedělo. Vždyť to ani nejsou jeho slova.
„A jak vnímáš svůj pracovní stůl Ty?“ Ptám se.
„Normálně … já nevím …“
Miluji, když klient řekne, že neví! Mlčím a poslouchám.
„Je to prostě můj stůl. Vím, kde co mám, teda nevím, ale vím, že to tam JE! A že když to budu hledat, přijdu na jiné řešení, protože mi to něco jiného připomene. Můj stůl mi pomáhá se soustředit.“
Stále mlčím, protože vidím, že klient přišel na myšlenku, která je daleko důležitější, než pořádek na pracovním stole. Dívám se na něj, on do země.
„Když on má kolega stejně vždycky něco proti mně. Nic mu není dobré, kdybych ten stůl uklidil, najde si něco jiného!“ náhle vybuchne a vyhrkne to, co jej nejvíc trápí.
A s tím už můžeme pracovat dál.
Když kouč s klientem tančí
Vždycky je to o tom. Být zvědavý a dávat klientovi prostor. Poslouchat, co a jak říká. Doslova tančit s ním v myšlenkách a následovat jej tam, kam chce on. Nechat ho vést. Třeba se stane, že otevřeme téma, kde můžeme hledat pro klienta daleko důležitější cíl, než jak si na stole udržovat pracovní pořádek.
