Kdybych měl vybrat jediné slovo, které na setkáních zazní nejčastěji, je to slovo nevím. Pokaždé, když slovo nevím uslyším, moje koučovací dušička zajásá a já se s nadšením a takřka dětskou zvědavostí zaposlouchám, co bude dál. Okolní svět přestává existovat, na ničem vnějším nezáleží. Najednou jsme dvě lidské duše, které společně tančí a skutečně hledají cestu.
Když je odpověď „nevím“
Jestli si teď říkáš, co to je sakra za blbost, vždyť přece, když řeknu, že nevím, tak nevím. Máš pravdu jen částečně. Existují totiž několikeré úrovně nevědění. A náš milovaný vždy pravdomluvný mozek je právě ten, kdo nám v tu chvíli lže nejvíce. A proč to dělá? Jednoduše proto, že se nás samotné snaží chránit tím, že nám složitá témata předkládá jako nepřekonatelnou překážku. Což vyhodnotíme jako něco, do čeho se nám fakt nechce a tak ušetříme mozku spoustu práce a energie. Navíc nám k tomu velmi ochotně poskytne efektivní nástroj: nevím.
Jenže tenhle přístup je schopný tě zahnat do kouta. Protože v životě každého z nás jsou situace, kdy sice bezmocně rozhodíme ruce a řekneme, že nevíme, ale zároveň minimálně tušíme, že k řešení musíme dospět. A tenhle rozpor je často přesně to, co ti ve tři ráno nedovolí spát.
Když já to opravdu nevím!
V předchozím odstavci jsem mluvil o několikerých úrovních nevědění. Další z nich je přesvědčení, že už vynaložená energie je dostatečná. Takové to „všechno, co se k tomu dá říct a zjistit už mám dávno za sebou a stejně pořád nevím.“ Ale i tady ti mozek lže. A zase je to proto, že má tendenci cennou energií šetřit. Trpíš tak utkvělou představou konečného počtu možných řešení, že odmítáš prozkoumat ten nekonečný počet dalších. Jenže já věřím, že to řešení tam někde je. A dokonce věřím, že můžeš objevit řešení, které je ze všech možných (i nemožných) pro tebe nejlepší. Protože je tvoje.
Chceš to taky vidět? Nebo si ještě chvíli vystačíš s nevím?
Ale teď už fakt nevím!
Fajn, podívejme se spolu na pár dalších úrovní nevědění. Je jich totiž celá dlouhá řada. A protože tě opravdu nechci nudit, doplním jen ty další nejdůležitější.
Sociální „nevím“
Záměrně jsem si nechával tuto úroveň až sem. Protože existuje mnoho „koučů“ a ezoterických bytostí, kteří ti rovnou řeknou: „Ale víš! Jen si to nechceš přiznat!“ Pravda je o trochu složitější, protože takové přiznání by to znamenalo přijmout odpovědnost nebo čelit nepříjemné pravdě (např. „vím, že se s ním musím rozejít“). „Nevím“ tak slouží jako bezpečný úkryt před soudem okolí. Nebo (špatného) kouče. Tohle přiznání nahlas je totiž přesně to, co tě trhá na kusy. A označení toho, že si to nechceš vnitřně přiznat je nejen nepravdivé, ale i odsuzující.
Somatické nevědění (hlava vs. tělo)
Než se zděsíš, co je to za ezovýmysl, tak si představ situaci, kdy třeba sedíš na pracovním pohovoru. Logicky všechno sedí: skvělý plat, benefity, prostředí. Tvoje hlava si odškrtává řádky v tabulce, říká ti, že tohle je ta správná cesta a ty už si představuješ, za co utratíš první výplatu. Jenže když se tě pak někdo zeptá, jak se v tom cítíš, máš najednou divný pocit ze všeho a vypadne z tebe jen: nevím.
Tady ti mozek nelže ve skutečnostech. Rozpor vzniká v prioritách. Mozek je sice líný, ale zároveň nesmírně efektivní nástroj a tak vnímá i to, co si neuvědomuješ. Vnímá signály, které ti neumí vysvětlit. Sdělit je s takovou prioritou, aby došlo k uvědomění. A tak je vysílá skrze tělo. Tohle nevím vzniká jako poslední obrana tam, kde to logicky dává smysl.
Nevědění jako kognitivní limit
„Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“ – Albert Einstein
Snažíš se najít řešení ve starých pravdách. Ve staré úrovni myšlení. A nemáš dostatečné zkušenosti nebo jiné úrovně perspektivy, které ti cestu mohou ukázat.
Absolutní (kreativní) nevědění
Bod nula. Opravdu nic nevíš. Staré vzorce nepomohly a ty nové ještě neexistují. Je to stav prázdna, ze kterého se rodí skutečný vhled. Tady má tvé nevím skutečnou, pravdivou, váhu. Ale zároveň největší prostor pro kreativitu. Protože stojíš na prahu nových možností.
Jak poznám, že potřebuji kouče
Nedávno jsem dostal tuhle skvělou otázku. Není malých koučovacích témat. I to nejmenší často otevře úplně jiná, podstatně větší témata. A tak je podle mě jedna z možných odpovědí právě tato: „Kdykoliv, když můžeš říct, že nevíš.“
Zkus se na chvíli zastavit a přemýšlej: Co si z dnešního (trochu delšího) článku odnášíš? Jak chceš ty vnímat své nevím? Je to verdikt konce, nebo příležitost a začátek? Pojďme to tvé nevím prozkoumat společně. Slibuji ti, že ti pomůžu se prokopat přes všechny lživé vrstvy nevědění až tam, kde už není co vědět, ale je co uvidět. Slibuji ti, že vytvořím naprosto bezpečný prostor, ve kterém nikdo nikoho nebude soudit.
Když přestaneš se svým mozkem bojovat, ale začneš mu skutečně naslouchat, bude ti odměnou úleva. Zase budeš v noci dobře spát.
Máš tu moji podporu. Vyber si čas, kdy na sebe budeš mít klid, a pojďme spolu najít cestu ven.
