Zase se to stalo. Unavený anděl. Kráčí přímo vedle mě. Splihlá křídla dávno nemají barvu alabastru. Tu a tam dokonce chybí pírko, některá jsou roztřepená a zlomená. Svatozář se leskne jen nesměle.
Unavený anděl
Dlouze si ji prohlížím, zatímco mluví. Mluví o svých lidech. O tom, kdo jsou. A proč se o ně musí starat. Že je to její poslání. Životní cíl, touha a nutnost. Trpělivě naslouchám a zkoumám podobnost s jinými anděly, které jsem už stihl potkat. Unavený anděl. I přes strhané rysy je to krásná bytost. Tiché hluboké oči jiskří, když mluví o své práci. Ale je toho tolik, co musí. Mluví o poslání, o tolika důvodech, proč jsou lidé daleko důležitější, proč jejich přání jsou víc než přání její. Víc než ona. A zapomíná na to, kým je, kým byla. Mluví o strastech lidí, o bolesti a utrpení jiných, o jejich cestě ke štěstí. A přehlíží sebe sama. Mluví o tom, že je ztracená v minulosti a hledá svou budoucnost. Hledá sama sebe.
Pomáhající profese
Potkávám je všude. Zdravotníky, lékaře, zdravotní sestry, sociální a komunitní pracovníky, pracovníky MAS, psychology, terapeuty, poradce, učitele, asistentky, speciální pedagogy, hasiče, policisty, domácí pečovatele, pěstouny, matky… Ten výčet by byl nekonečný. Unavení andělé jsou hrdinové každodenního života, kteří navzdory svému vyčerpání pokračují v péči o druhé. A pak přijde den, kdy se nemohou zvednout z postele. Kdy se zastaví.
Nejsem terapeut. Neléčím. Ale jsem tu, abych těm, kteří se opatrně a pomalu zase zvedli, pomohl najít sama sebe. Svou vlastní a novou cestu. Cestu, na které budou spokojeni a jejich touha pomáhat pro ně nebude znamenat únavu.
Poznáváš se? Ještě to zvládáš? To je dobrý, jen ještě kousek? Zítra, za 14 dní, za měsíc si odpočinu? Možná je na čase zastavit se už teď. Dokud následky nebudou drtivé. Pojďme se spolu podívat na jinou cestu. Bude to bolet. Ale bude to dávat smysl.
