Analogie o koučování
Včera odpoledne se mi porouchalo auto. Na dálnici. Zajel jsem jak to šlo co nejvíce ke krajnici, téměř nepojízdný automobil opustil za svodidla a jal se telefonovat. Přemýšlel jsem, zda prve na PČR, že tedy stojím v odstavném pruhu, zda mne nemohou označit, nebo prve odtahovou službu, abych odtud co nejdříve zmizel. Vyhrála odtahová služba, zčásti i proto, že těsně než mi čtyřkolý miláček vypověděl službu, míjel jsem hlídku PČR a věděl jsem tak, že jsou ani ne půl kilometru za mnou, zatímco odtahovce bude alespoň hodinu trvat, než pro mne dojede. Sotva, že jsem končil telefonát, služební vozidlo s plnou parádou zastavilo hnedle za mnou. Asi někdo volal dříve. Dostal jsem vynadáno za absenci výstražného trojúhelníku, který jsem tak nějak nestihl (a trošku i zapomněl) umístit.
Dobře tedy, napravím, chvátám. Při cestě zpět jsem si všiml kopretin. Prostě si tam tak rostly. Vedle poryvů vzduchu z kamionů, vedle hluku kol na dálnici, shonu a kvapu všech, co se kolem řítí. Byl to doslova celý dechberoucí koberec bíložlutých květů. S krátkou omluvou jsem jich pár utrhl a udělal z nich maličkou kytici. A tu věnoval mimochodem jdouc slečně policistce. A ačkoliv to bylo gesto spontánní a nevinné, vykouzlilo jí úsměv a snad i udělalo hezčí den. Nevím, neptal jsem se.
Přichází analogie o koučování
Ono je to tak i s koučováním. Nezáleží vůbec na tom, zda se vám někdy porouchalo auto na dálnici, nezáleží na tom, zda jste někdy potřebovali kouče. Jste v situaci, ve které jste nikdy nebyli, možná vám někdy někdo řekl, jak se snad správně zachovat, ale vlastní rozhodnutí a zkušenost je nenahraditelná. A není se za co stydět. A myslím si, že je fajn, že kolem nás jsou lidé, kteří nám pomohou. Jen tu osobní zkušenost musíme udělat sami, nebát se a udělat první krok.
